„Zasloužíš si klid?“ zopakoval tchán pomalu a zvedl k němu oči. Nebyl v nich hněv, spíš chladné zklamání. „Zajímavé.“

Postavil se. Otec, který celý život vstával ve čtyři ráno do práce, muž, jenž nikdy nezvyšoval hlas.
„Víš, kolik nocí tvoje matka nespala, když jste byli malí?“ pokračoval. „Kolik nocí jsem nespal já?“

Manžel pokrčil rameny. „To je jiné. Teď se pracuje, je stres—“

„Ne,“ přerušil ho tchán ostře. „Jiné je to, že tvoje žena má za sebou císařský řez. Jiné je to, že její tělo se ještě hojí. Jiné je to, že vstává každou noc, protože TY nevstaneš.“

V kuchyni se tchyně opřela o linku. Ruce se jí třásly.
„Slyším tě,“ řekla tiše. „A je mi za tebe hanba.“

Manžel zbledl. „Mami, přeháníš—“

„Ne,“ řekla. „Přeháněla jsem já, když jsem tě omlouvala. Když jsem říkala, že jsi jen unavený. Ty nejsi unavený. Ty jsi pohodlný.“

Tchán se nadechl. „V mém domě,“ řekl klidně, „se matka dítěte nikdy neposílá na záchod, aby se muž vyspal. A muž, který tohle považuje za normální, by měl vážně přemýšlet, jestli je připraven být otcem.“

Manžel se zasmál, ale byl to prázdný, nervózní smích. „Takže jsem teď padouch?“

„Ne,“ odpověděl tchán. „Jsi dítě. A dítě vychovávat nebudu.“

Vzala jsem kabát. Nikdo mi nebránil. Tchyně mě objala tak pevně, až se mi podlomila kolena.
„Můžeš u nás zůstat,“ zašeptala. „Jak dlouho budeš potřebovat.“

Ten večer jsem odešla bez hádky. Bez křiku. Poprvé po dvou měsících jsem spala čtyři hodiny v kuse.

Ráno mi přišla zpráva od manžela. Dlouhá. Plná výčitek, vysvětlování, slov o nepochopení. Jedna věta ale chyběla. Omluva.

A tehdy jsem pochopila něco zásadního: nejsem sobecká. Jsem matka. A pokud má někdo problém s pláčem dítěte, pak problém není dítě.

Je to muž, který si plete ticho s láskou a pohodlí s právem.