Ani Emmě. Přesvědčila jsem sama sebe, že to dělám jen proto, abych se uklidnila. Abych si dokázala, že mé obavy jsou přehnané, že únava a staré strachy mi deformují realitu. Kamera byla malá, tichá, s nočním viděním. Zamaskovala jsem ji mezi knihy na horní polici. Viděla na celou postel.

Tu noc jsem téměř nespala.

Ležela jsem v ložnici, poslouchala dům a každé Maxovo pohnutí mnou projelo jako elektrický výboj. Když se kolem půlnoci zvedl z postele, srdce se mi rozbušilo tak silně, že jsem měla pocit, že mě musí slyšet. Znovu zašeptal něco o bolavých zádech. Neodpověděla jsem.

Počkala jsem.

A pak jsem otevřela aplikaci v telefonu.

Záznam z Emmina pokoje se načetl pomalu. Obraz byl šedý, zrnitý, tichý. Emma spala. Klidně. Přikrytá až po bradu, s plyšovým králíkem u tváře. Minuty ubíhaly. Deset. Patnáct. Nic se nedělo.

Už jsem chtěla telefon odložit, když se dveře tiše otevřely.

Max vešel dovnitř pomalu, téměř obřadně. Zastavil se u prahu. Nedíval se na Emmu. Podíval se přímo ke kameře.

Zatajil se mi dech.

Samozřejmě ji nemohl vidět. Ale ten pohled byl tak přesný, že mi po zádech přeběhl mráz. Pak přešel k posteli. Nelehl si k ní. Sedl si na zem vedle postele. Z kapsy vytáhl malý zápisník a tužku.

Začal psát.

Dlouhé minuty. Občas se podíval na Emmu, zkontroloval její dech, jemně jí přikryl rameno, když se pohnula. Pak se znovu vrátil k zápiskům. Když skončil, zavřel sešit, položil ho na noční stolek a teprve potom si lehl – ne vedle ní, ale na zem, zády k posteli, jako strážce.

Zírala jsem na obraz a nerozuměla tomu, co vidím.

Další noc totéž. A další. Vždy zápisník. Vždy ticho. Vždy vzdálenost.

Po čtvrté noci jsem to nevydržela. Počkala jsem, až odejde do práce, a šla do Emmina pokoje. Otevřela jsem zásuvku nočního stolku. Zápisník tam byl.

Ruce se mi třásly, když jsem ho otevřela.

Nebyl to deník. Byly to poznámky.

Časy, kdy se Emma v noci pohnula. Slova, která zamumlala ze spaní. Kresby jejích nočních děsů, které mu popisovala přes den. A mezi tím jména. Data. Odkazy na knihy. Kontakty na dětské psychology. Poznámky o posttraumatických reakcích, náměsíčnosti, nočních paralýzách.

Na poslední stránce byl krátký odstavec, psaný jiným rukopisem.

„Nemůžu jí pomoct sám. Ale můžu být u toho, aby nebyla sama, když se bojí. A hlavně, aby se nebála dospělých mužů, kteří zmizí, když je nejvíc potřebuje.“

Sedla jsem si na zem a rozplakala se.

Ten večer jsem Maxe konfrontovala. Ne křikem. Ne obviněním. Položila jsem před něj zápisník a kameru.

Dlouho mlčel. Pak si sundal brýle a promnul si oči.

Přiznal se, že si všiml Emminých nočních děsů dřív než já. Že poznal vzorce, které znal z vlastní minulosti. Že jeho mladší sestra zažívala totéž po traumatu, o kterém se v rodině nikdy nemluvilo. A že tehdy nikdo nevstal. Nikdo si nesedl k její posteli. Nikdo nehlídal noc.

„Nechtěl jsem tě vyděsit,“ řekl tiše. „A nechtěl jsem ji znovu učit, že dospělí odcházejí.“

Kamera mě málem připravila o rozum. Pravda mi ho vrátila.

Následující týdny jsme vyhledali odbornou pomoc. Společně. Bez tajemství. Emma dnes stále někdy křičí ze spaní. Ale už ví, že když otevře oči, někdo tam bude. A že bezpečí není kontrola, ale přítomnost.

A já jsem se naučila to nejtěžší: že chránit dítě neznamená zavírat oči ze strachu, ale otevřít je, i když se bojíme toho, co bychom mohli uvidět.