„Ale mám jednu podmínku,“ dodala jsem.

Zvedl obočí. „Jakou?“

Napila jsem se vody a odpověděla stejně věcně, jako on před chvílí.

„Když budeme přispívat na bydlení padesát na padesát a domácnost bude výhradně moje zodpovědnost, pak se na ni musíme dívat jako na práci. Plnohodnotnou práci.“

Chvíli mlčel, jako by čekal, že se zasměju. Když pochopil, že nežertuji, opřel se do židle.

„Jak to myslíš?“ zeptal se opatrně.

„Jednoduše,“ pokračovala jsem. „Sepíšeme seznam všech domácích prací: vaření, úklid, praní, nákupy, plánování jídel, péče o byt. Každé činnosti přiřadíme tržní hodnotu podle cen úklidových služeb, donášky jídla a hospodyní. Tyto služby budu poskytovat já. A ty mi je budeš měsíčně hradit.“

Jeho úsměv zmizel.

„To je přece absurdní,“ vydechl. „Jsme pár, ne firma.“

Přikývla jsem. „Přesně tak. Jsme pár. Ne já tvoje neplacená zaměstnankyně.“

Snažil se to otočit v žert. Říkal, že přeháním, že dnešní ženy všechno komplikují, že jeho matka to takhle nikdy neřešila. Odpověděla jsem klidně, že jeho matka žila v jiné době a že já se do role, která mi nevyhovuje, stěhovat nehodlám.

„Takže buď si rozdělíme domácí práce stejně jako výdaje,“ shrnula jsem, „nebo převezmeš plnou finanční odpovědnost za byt a já se budu starat o domácnost. Nebo třetí možnost: zůstaneme bydlet každý sám.“

Ticho, které následovalo, bylo těžké. Ne proto, že by šlo o byt. Ale proto, že se poprvé ukázalo, jak rozdílně chápeme slovo partnerství.

Sergej řekl, že si to musí promyslet. Já řekla, že není kam spěchat.

Už se k tomu nikdy nevrátil. O společném bydlení už nemluvil. A o pár týdnů později se začal vzdalovat i on sám. Méně zpráv, méně schůzek, více výmluv.

Nakonec to skončilo bez hádek. Bez dramat. Jen tichým pochopením, že jsme spolu nemluvili stejným jazykem.

On chtěl pohodlí zabalené do slov o tradici.
Já chtěla rovnost, která se nevytrácí za zavřenými dveřmi bytu.

A tehdy mi došlo, že ta podmínka nebyla o penězích ani o úklidu. Byla o hranicích. A o tom, kolik má člověk odvahy si je nastavit dřív, než je příliš pozdě.