Bylo mi jí líto a začala jsem jí nosit jídlo třikrát denně. Netušila jsem, že právě tahle obyčejná laskavost mi nakonec otevře oči a navždy změní pohled na člověka, se kterým jsem žila pět let.

Telefonát z nemocnice přišel ve zcela obyčejný čtvrtek. Pamatuji si ho do nejmenších detailů. Stála jsem v kuchyni, voda v konvici začínala vařit, a já přemýšlela, co uvařím k večeři. Pak zazvonil telefon. Cizí hlas mi klidně oznámil, že můj manžel měl nehodu a je převážen na traumatologii. V tu chvíli se svět zastavil. Popadla jsem bundu, klíče a vyběhla z bytu, aniž bych zhasla světlo nebo zamkla dveře.

Cesta do nemocnice mi splývá v jednu rozmazanou čáru. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem měla pocit, že mi vyskočí z hrudi. Hlavou mi běžela jediná myšlenka: ať je naživu. Ať se všechno nezhroutí.

Když jsem vešla do pokoje, ulevilo se mi. Ležel na posteli, nohu v sádře, pod okem modřinu. Živý. Na mě se sotva podíval. Okamžitě začal mluvit o bolesti, o tom, že má žízeň, že mu nemocniční jídlo nechutná. Ani jednou neřekl „děkuju“. Přesvědčovala jsem sama sebe, že je to šokem, že trpí, že to nemyslí zle.

Když jsem vyšla na chodbu pro vodu, všimla jsem si staré ženy sedící na lavičce u zdi. Hlavu měla sklopenou, ruce složené v klíně a nohu obvázanou stejně jako můj manžel. Nikdo u ní nebyl. Žádné květiny, žádná taška s oblečením, žádný návštěvník.

Později jsem se dozvěděla, že její syn pracuje daleko a nemůže přijet. Ten den jsem jí koupila vývar a vařené vejce a donesla jí je na pokoj. Podívala se na mě tak vděčně, že se mi sevřelo hrdlo. Poděkovala mi a tiše řekla: „Děkuju, dcero.“

Od té chvíle jsem za ní začala chodit pravidelně. Třikrát denně. Nosila jsem jí jídlo, pomáhala jí vstát, doprovázela ji do koupelny. Sedávala jsem u její postele a poslouchala její vyprávění o životě, o manželovi, který zemřel brzy, o synovi, který se odstěhoval za prací. Nikdy si nestěžovala. Byla jen vděčná, že tam někdo je.

Můj manžel byl čím dál podrážděnější. Vadilo mu, že trávím čas s cizí ženou. Říkal, že ho zanedbávám, že jsem tady přece kvůli němu. Každé jeho slovo mě bodalo víc než to předchozí. Ale přesto jsem dál chodila za starou paní. U ní jsem cítila klid. Vděčnost. Ticho, které nelže.

Dny plynuly. Můj manžel byl náročný, rozkazovačný, neustále nespokojený. Stará žena mi pokaždé sevřela ruku a usmála se, jako by mi chtěla dodat sílu.

A pak do nemocnice přijel její syn. Viděla jsem ho jen z dálky. Poděkoval mi, uklonil se skoro až příliš hluboce a řekl, že matka o mně mluvila každý den. Usmála jsem se, ale v očích mě pálily slzy.

V den, kdy nás propouštěli, jsem se s ní šla rozloučit. Seděla na posteli, vypadala slabší než dřív. Když jsem se otočila k odchodu, chytila mě za ruku. Její prsty byly studené, ale překvapivě pevné.

Naklonila se ke mně a tiše mi zašeptala do ucha větu, z níž mi přeběhl mráz po zádech.

„Dítě moje… odejdi od něj. Ten muž tě zničí.“

Zůstala jsem stát jako přikovaná.

„Jak to myslíte?“ vydechla jsem.

Podívala se mi přímo do očí. Už v nich nebyla slabost, ale zvláštní jasnost. „Viděla jsem ho. Sestřičky mluví. Myslí si, že neslyším. On si tu nohu nezlomil náhodou. Pil. Křičel. A když mu řekli, že bude potřebovat pomoc doma, jen se smál. Řekl, že má ženu, která to zařídí.“

Chtěla jsem protestovat, ale slova mi uvízla v krku.

„Takové muže znám,“ pokračovala tiše. „Byla jsem vdaná za jednoho. Neuhodil mě hned. Nejdřív jen bral. Péči, čas, sílu. Až nezbylo nic.“

Pustila mou ruku a dodala: „Nepleť si povinnost s láskou. Láska se pozná podle vděčnosti.“

Odešla jsem z pokoje s hlavou plnou myšlenek. Když jsem pomáhala manželovi do auta, ani jednou mi nepoděkoval. Jen si stěžoval, že jedeme pomalu a že ho všechno bolí.

V tu chvíli jsem pochopila, že ta stará žena mi nedala varování náhodou. Byla to poslední služba, kterou mi prokázala. A já věděla, že tentokrát ji musím poslechnout.