Ležel na boku, hlavu podepřenou rukou, oči přimhouřené. Moře se líně třpytilo a svět se zdál jednoduchý. Vedle něj se natáhla jeho milenka. Sluneční brýle jí zakrývaly oči, pokožka se leskla od opalovacího krému a na rtech se jí usadil lehký, sebejistý úsměv. Ten úsměv ženy, která věří, že má věci pod kontrolou.

„A tvoje žena,“ pronesla posměšně, aniž by sundala brýle, „ta bezmozková… nic netuší?“

Zasmál se, krátce a lhostejně. „Ne. Do toho jí nic není.“

„Jak to myslíš, že do toho jí nic není?“ naklonila hlavu. „Je doma, že? Ty jsi tady se mnou. Opravdu si myslíš, že si ničeho nevšimla?“

Protáhl se, jako by ho otázka unavovala. „Na to nemá čas. Je pořád v jednom kole. Školka, úkoly, vaření, praní. Myslí si, že to je život. A že my dva jsme v pořádku.“

Milenka se tiše zasmála. „Pohodlné. Taková manželka je sen. Všechno si táhne sama a ty máš klid.“ Na okamžik se odmlčela, pak si sundala brýle a podívala se mu přímo do očí. „Tak kdy se s ní konečně rozvedeš?“

Neuhnul pohledem. Tuhle otázku slyšel už mockrát. „Brzy. Velmi brzy.“

„Jak dlouho to říkáš?“ uchechtla se. „Rok? Dva? Nemám čas čekat věčně.“

Jeho hlas ztvrdl. „Řekl jsem brzy. Musím to udělat správně. Bez skandálů.“

Přimhouřila oči. „Samozřejmě. Takže ona to zase všechno vydrží. Víš, že neodejde.“

Chtěl odpovědět, ale v hlavě se mu mihla vzpomínka. Jeho žena ráno s igelitkami zařezávajícími se do rukou. Unavený pohled. Rychlá večeře ve stoje. Usínání dřív, než si stihla lehnout pořádně do postele. Byl na to zvyklý. Bral to jako samozřejmost.

„Jdu koupit vodu,“ řekla milenka, téměř něžně. „Ty si zatím odpočiň.“

Odešla směrem ke kavárně a on zůstal sám. Dlouhé minuty jen zíral na moře. Pak mu zrak sklouzl k telefonu ležícímu na ručníku.

Zavibroval.

Zpráva od jeho ženy.

Ani se nenapjal. Čekal stížnost, prosbu, seznam problémů. Otevřel chat a uviděl jedinou fotografii.

Kliknul.

Srdce se mu prudce stáhlo. Na fotce stál on sám. Ale ne na pláži. Na snímku byl zachycený před domem, ve stejném oblečení, v jakém ráno odjel „na služební cestu“. Vedle něj stála jeho milenka. Držela ho za ruku. Fotografie byla ostrá, jasná, nešlo o omyl.

Pod fotkou byl krátký text:
„Doufám, že si to užíváš. Děti jsou u mojí sestry. Já balím.“

Ztuhl. Prsty mu zbělely kolem telefonu. Rozhlédl se kolem sebe, jako by čekal, že ho někdo sleduje. V hlavě se mu rozběhl chaos. Jak to ví? Kdo je vyfotil? Kdy?

Zpráva pokračovala:
„Dlouho jsem mlčela. Dlouho jsem všechno nesla sama. Ale nejsem hloupá. Jen jsem čekala, až si budu jistá. Teď jsem.“

Cítil, jak se mu potí záda. Zvedl se na loktech a rychle psal, mazal, znovu psal. Než stihl cokoli odeslat, přišla další zpráva.

„Doklady máš doma připravené. Právník ví všechno. A ano – fotky má taky.“

Telefon mu málem vypadl z ruky. V tu chvíli se k němu vracela milenka s lahví vody. Viděla jeho výraz a zarazila se.

„Co se děje?“ zeptala se.

Podíval se na ni, ale slova nepřicházela. Všechen ten klid, ta lehkost, pocit kontroly se rozpadly během několika vteřin. Najednou pochopil něco, co celé roky odmítal vidět. Jeho žena nebyla slabá. Byla trpělivá. A zatímco on si myslel, že žije dvojí život bez následků, ona sbírala důkazy a sílu.

Milenka mu vytrhla telefon z ruky, rychle přelétla zprávy a její úsměv zmizel. „Takže… konec?“ zeptala se chladně.

Neodpověděl. Věděl, že konec přišel dávno. Jen si to odmítal připustit.

Zatímco doma jeho žena sundávala ze stěn rodinné fotografie a ukládala je do krabic, on seděl na pláži a poprvé v životě cítil skutečný strach. Ne ze ztráty manželky. Ale z toho, že přišel o pohodlí, které považoval za samozřejmost.

A tehdy mu došlo, že ta, kterou celý život podceňoval, byla jediná, kdo měl vše od začátku pevně v rukou.