Bylo dvacet minut před koncem směny. Pro Annu to byl ten typ večera, kdy se tělo pohybuje automaticky a mysl už je doma. Přemýšlela o horké sprše, o tichu bytu a o dni, který konečně skončí bez dramat. V tom se z vysílačky ozval ostrý hlas dispečerky. Naléhavý výjezd. Muž v ohrožení života. Adresa: soukromé sídlo v nejdražší čtvrti města.

Anna si tiše povzdechla. Věděla, že odmítnutí nepřipadá v úvahu. Práce je práce. Oblékla si bundu, nasedla do sanitky a během několika minut se město za okny změnilo v rozmazané světelné pruhy. Siréna řezala noc a Anna se snažila soustředit jen na postupy, na protokoly, na to, co uměla nejlépe.

Brány sídla se otevřely dřív, než stačili zazvonit. Ochranka je vpustila bez jediného slova. Dům působil chladně a odtažitě. Mramorové podlahy, vysoké stropy, obrazy v těžkých zlatých rámech. Luxus, který nebyl určen k obdivu, ale k demonstraci moci. Všechno bylo tiché, až nepřirozeně.

Pacient ležel v ložnici v horním patře. Muž kolem padesáti, bledý, zpocený, s nepravidelným dechem. Vyšetření proběhlo rychle a profesionálně. Vysoký krevní tlak, akutní kolaps, ale stav stabilizovaný. Anna podala léky, vysvětlila další postup a cítila úlevu. Nebyl to případ, který by skončil tragédií.

Když se chystala odejít, její pohled mimoděk sklouzl ke stěně naproti posteli. Zastavila se. Udělala krok blíž. A pak další.

Na zdi visel velký portrét ženy ve svatebních šatech.

Byla to ona.

Anna měla pocit, že se místnost naklonila. Obraz byl dokonalý. Stejné oči, stejná drobná jizva nad levým obočím, stejný výraz, který znala ze zrcadla, když byla unavená nebo zamyšlená. Šaty byly bohaté, vlasy elegantně vyčesané, výraz vážný a klidný. Nešlo o podobnost. Byl to její portrét.

Nikdy nebyla vdaná. Nikdy nepózovala malíři. Nikdy v tomto domě nebyla.

Zatajila dech a otočila se k pacientovi. Muž ji pozoroval. V jeho očích nebylo překvapení. Spíš očekávání.

„Už jste to viděla,“ řekl tiše.

Anna cítila, jak se jí třesou ruce. Zeptala se, kdo ten obraz namaloval. Kdy. A proč.

Muž si pomalu sedl. Přiznal, že ji zná celý život. Že před dvaceti lety byli spolu. Že byli zasnoubení. A že ona jednoho dne zmizela.

Podle jeho slov utrpěla vážnou nehodu. Byla v bezvědomí celé týdny. Když se probudila, nepamatovala si nic. Lékaři mluvili o traumatické amnézii. On prý bojoval, hledal ji, ale její rodina změnila město, jméno, všechno. Zmizela mu ze života.

Portrét si nechal namalovat podle starých fotografií a vzpomínek. Jako připomínku ženy, kterou miloval a kterou ztratil.

Anna poslouchala, ale její mysl odmítala přijmout realitu. Něco v ní však prasklo. Útržky obrazů, pocity, nejasné sny, které ji roky pronásledovaly. Vysvětlovaly najednou samy sebe.

Neodešla hned. Seděla tam dlouhé minuty v tichu, které nebylo nepřátelské, ale těžké. Když se konečně zvedla, věděla jediné: její život, jak ho znala, už neexistuje.

To tísňové volání nebylo jen lékařským výjezdem. Bylo to otevření dveří do pravdy, kterou jí kdysi vzali. A portrét na zdi nebyl symbolem posedlosti, ale důkazem, že některé osudy se nedají vymazat, jen odložit.

Anna odešla do noci jiná, než přišla. A věděla, že se bude muset rozhodnout, zda chce zůstat ženou bez minulosti, nebo sebrat odvahu a zjistit, kým skutečně byla.