Auto se řítilo temnou horskou silnicí. Nebyla mlha, nepršelo, nic nenasvědčovalo nebezpečí. Pak ale Michael sešlápl brzdu – a nestalo se vůbec nic. Volant ztěžkl, kola neposlouchala. Vše trvalo jen okamžik. Náraz, křik, kov drtící se o skálu. A pak ticho.

Probrala jsem se v autě, které se nehýbalo. Viselo. Zadržené jen silnou větví osamělého stromu vyrůstajícího přímo z útesu. Pod námi nebylo nic než temnota a kamení stovky metrů hluboko. Stačil jediný pohyb navíc a spadli bychom dolů.

Vzduch byl plný benzínových výparů, štípal v očích a pálil v krku. Hlava se mi točila, ruce se třásly. Vedle mě byl Michael. Krev mu stékala z čela a noha mu zůstala zaklíněná pod zkrouceným volantem. Dýchal mělce, ale žil.

Chtěla jsem křičet. Volat o pomoc. Přesvědčená, že někdo nás musí slyšet. V tu chvíli se ozval hlas shora.

„Mami! Tati! Prosím, ozvěte se!“
Byla to Laura. Naše dcera.

Plakala. Křičela tak zoufale, až mi pukalo srdce. Úleva mě zaplavila tak silně, že jsem otevřela ústa, abych odpověděla. A právě tehdy mi Michael stiskl ruku.

Naklonil se ke mně a sotva slyšitelně zašeptal:
„Nic neříkej. Předstírej, že jsme mrtví.“

Ztuhla jsem. Nerozuměla jsem. Ale v jeho očích byl strach, jaký jsem u něj nikdy neviděla. Strach člověka, který už pochopil něco strašného.

A pak se Laurin pláč náhle zastavil.

Bylo to náhlé. Přesné. Jako když někdo vypne zvuk. Místo vzlykání se ozval klidný, chladný hlas. Mluvila po telefonu.

„Je to hotové,“ řekla bez emocí. „Jeli rychle. Z takové výšky nikdo nepřežije. Auto je na odpis. Policie to vezme jako nehodu. Brzdy byly opotřebované, staré auto… všechno sedí.“

Svět se mi zhroutil.

Ležela jsem pár metrů pod ní, sotva dýchala, a poslouchala, jak vlastní dcera mluví o naší smrti jako o uzavřeném projektu. Nejenže nás nechala zemřít. Ona to naplánovala.

Slzy mi tekly po tváři, ale bála jsem se vydat jakýkoli zvuk. Michael zavřel oči. Mezi nádechy mi vysvětlil proč. To ráno jí dal ultimátum. Buď se rozvede se svým manželem, který promrhal peníze a zadlužil se, nebo změní závěť a veškerý majetek daruje na charitu.

Laura si vybrala jinou cestu.

Rozhodla se, že se toho rána nedožijeme.

Čas plynul nekonečně pomalu. Auto se lehce houpalo, větev pod námi praskala. Každý zvuk mohl být poslední. Pak se ozvaly sirény. Modrá světla se odrážela od skal. Záchranáři začali slaňovat dolů.

Když hasič nahlédl do auta a uviděl, že se hýbeme, naklonila jsem se k němu a zašeptala:
„Naše dcera si myslí, že jsme mrtví. A musí to tak zůstat.“

Stačil jeden pohled. Pochopil.

Vytáhli nás ven jako bezvládná těla. Zakryli nás maskami, dekami, upevnili na nosítka. Pohyby byly pomalé, přesné, tiché. Hráli jsme mrtvé.

Nahoře Laura křičela. Vzlykala, padala na kolena, žádala, aby mohla vidět své „rodiče“. Její zoufalství bylo dokonalé. Tak přesvědčivé, že by oklamalo kohokoli.

Kohokoli kromě nás.

Nevěděla, že jsme slyšeli každé slovo. Že známe pravdu. A že tentokrát už žádná závěť, žádná lež ani žádná slza nezmění to, co přijde.

Protože přežít pád do propasti byl zázrak.

Ale spravedlnost už zázrak potřebovat nebude.