Vyrazili brzy. Slunce bylo nízko, vzduch příjemný a pobřeží už pomalu ožívalo turisty. Smích dětí se mísil se šuměním vln a vzdálenými hlasy prodejců suvenýrů. Žena kráčela vedle svého manžela, fotoaparát přehozený přes rameno, a cítila ten známý klid, který přichází jen tehdy, když máte pocit, že je všechno v pořádku.

Pláž byla členitá, plná skal a výběžků, které vytvářely přirozené vyhlídky. Právě tam si všimli kamenných schodů vytesaných do skály, vedoucích přímo do moře. Vypadaly staré, možná pozůstatek nějakého mola nebo přístupové cesty pro rybáře. Místo působilo fotogenicky. Moře se tam tříštilo o kameny a vytvářelo dokonalé pozadí.

„Tady si uděláme fotku,“ řekla žena a usmála se.

Sešla po několika schodech níž. Voda byla průzračná a klidná, sahala jí sotva ke kolenům. Manžel zůstal o pár metrů výš, děti si hrály na kamenech. Nic nenasvědčovalo nebezpečí. Žena se otočila čelem k moři, narovnala se a snažila se najít správný úhel.

Vtom ucítila dotek.

Nebyl to náraz vlny. Nebyla to řasa. Bylo to něco živého. Něco kluzkého, pevného, co se jí na zlomek vteřiny obtočilo kolem lýtka. Instinktivně sebou trhla. Srdce jí vyletělo až do krku.

„Co to bylo?“ problesklo jí hlavou.

Než stačila udělat krok zpět, pocítila ten dotek znovu, tentokrát výrazněji. Jako by se kolem její nohy něco pomalu pohnulo a zase zmizelo do hloubky. Žena ztuhla. Nedokázala se ani nadechnout. Čas se zpomalil.

Pak se hladina vody před ní zavlnila.

Z hloubky se vynořil tmavý tvar. Nejprve hřbet, pak typická silueta. Žena okamžitě pochopila. Nebyl to delfín. Nebyla to velká ryba. Byl to žralok.

Nebyl obrovský, ale byl dost blízko. Příliš blízko. Plul klidně, téměř elegantně, jen pár desítek centimetrů od jejích nohou. Jeho ploutev prořízla hladinu a na okamžik se vše kolem zdálo neskutečně tiché.

Žena vykřikla.

Manžel se otočil a uviděl ji stát na schodech, bledou, s očima rozšířenýma hrůzou. Vzápětí spatřil i on tmavý stín pod hladinou. Zakřičel na děti, aby okamžitě ustoupily, a rozběhl se k ženě.

Žralok se mezitím otočil. Kroužil. Neútočil, ale byl zvědavý. V tu chvíli si žena uvědomila, jak křehká je její situace. Stála ve vodě, bez možnosti rychlého úniku. Každý prudký pohyb mohl vyvolat reakci.

Manžel k ní doběhl a chytil ji za ruku. Pomalu, velmi pomalu ji začal táhnout zpět po schodech nahoru. Žena cítila, jak se jí třesou nohy. Každý krok byl boj s panikou.

Pak se to stalo.

Žralok se přiblížil ještě víc. Jeho hřbet se znovu objevil nad hladinou. Tentokrát byl blíž než předtím. Stačil by jediný pohyb, jediná chyba.

A pak se ozval křik dalších lidí z pláže. Někteří si všimli, co se děje. Někdo hodil do vody kámen. Jiní křičeli a mávali rukama. Hluk narušil klid moře.

Žralok náhle změnil směr. Zastavil se, jako by váhal. Pak se pomalu ponořil a zmizel v hlubině.

Manžel dostal ženu na suchý kámen. Sotva stála. Sedla si a rozplakala se, aniž by si to uvědomila. Ruce se jí třásly, dech se jí zadrhával. Děti k ní přiběhly, zmatené a vystrašené.

Až když se uklidnila, došlo jí, co se vlastně stalo. Dotek, který ucítila pod vodou, nebyla náhoda. Žralok ji zřejmě jen „ochutnal“ – zkoumal. Nezaútočil. A právě to jí zachránilo život.

Místní později vysvětlili, že v této oblasti se žraloci objevují jen zřídka, obvykle brzy ráno. Většina turistů o tom neměla tušení. Kamenné schody byly považovány za neškodné místo pro fotografie. Až do toho dne.

Žena si uvědomila, jak blízko byla smrti. Jeden krok jinam. Jeden prudký pohyb. Jedna vteřina navíc ve vodě.

Ten den už k moři nešla. Seděla na pláži, držela děti za ruce a dívala se na vlny s úplně jiným pocitem než ráno. Moře, které se zdálo klidné a přátelské, v sobě skrývalo sílu a nebezpečí, které si dřív nepřipouštěla.

Fotku si nakonec neudělala.

Ale odvezla si něco jiného. Uvědomění, že někdy nás od tragédie dělí jen ticho pod hladinou – a zázrak, že jsme ještě naživu.