Slyšel praskání dřeva v ohništi. Vnímal každý krok v domě, každý drobný zvuk. Čekal.

Jak stárnul, jeho důvěra v lidi se tenčila. Ne proto, že by byl krutý, ale proto, že měl příliš mnoho zkušeností. Věděl, jak snadno se lidé mění, když cítí příležitost. Z domu mu v posledních měsících mizely peníze. Ne velké částky. Právě to bylo nejhorší. Malé, nenápadné sumy, které se ztrácely pravidelně, jako by si je někdo bral s jistotou, že si toho nikdo nevšimne.

Všiml si.

Podezření padlo na služebnou. Nastoupila teprve nedávno. Tichá žena, vždy unavená, s očima plnými obav. Přivedla s sebou syna, protože neměla hlídání. Miliardář to dovolil. Považoval se za velkorysého člověka. Ale právě od té doby začaly ztráty.

Rozhodl se přestat hádat a začít sledovat.

Na malém stolku vedle křesla nechal svazek bankovek. Ležely tam okatě, téměř vyzývavě. Kousek dál, přímo ve zdi, zůstal pootevřený trezor. Zlaté slitky uvnitř se leskly v měkkém světle lampy. Byl to záměr. Past. Dokonalá zkouška.

Tiché kroky.

Služebná vstoupila do místnosti. Pohledem zkontrolovala miliardáře a ujistila se, že spí. Za ní vešel chlapec. Byl malý, hubený, s příliš vážným výrazem na svůj věk.

„Sedni si sem a ničeho se nedotýkej,“ zašeptala matka a nervózně se rozhlédla. „Pán spí. Když ho vzbudíš, přijdu o práci.“

„Rozumím,“ odpověděl chlapec tiše.

Služebná odešla. Dveře se zavřely.

Místnost se ponořila do ticha.

Miliardář čekal. Byl si jistý, že chlapec nevydrží. Dítě chudé ženy, zlato na dosah, peníze volně položené. Viděl už horší věci. Viděl lidi, kteří kradli miliony a přitom tvrdili, že si jen berou to, co jim svět dluží.

Minuty ubíhaly.

Nic se nedělo.

Chlapec stál nehybně u stěny. Ruce měl u těla, pohled upřený na podlahu. Pak se pomalu pohnul. Udělal krok. Pak další. Přibližoval se k trezoru.

Miliardář v duchu ztuhl.

Chlapec natáhl ruku. Dotkl se zlaté slitky. Zvedl ji. Byla těžká, téměř větší než jeho dlaň. Dlouze si ji prohlížel. Jeho tvář nebyla dychtivá. Byla soustředěná. Smutná.

Pak se stalo něco, co miliardáře skutečně zděsilo.

Chlapec zlatou slitku neodnesl. Nezastrčil ji pod košili. Místo toho ji položil zpět do trezoru. Velmi opatrně. A zavřel dvířka.

Potom se otočil ke stolku s bankovkami. Vzal jednu jedinou. Ne svazek. Jednu bankovku. Chvíli ji držel mezi prsty, jako by váhal. Pak ji položil zpátky. Vyrovnal ji s ostatními.

Miliardář už nedokázal zůstat klidný.

Chlapec si klekl na zem. Pomalu, opatrně. Vytáhl z kapsy starý, pomačkaný sešit a tužku. Začal psát. Písmena byla kostrbatá, ale pečlivá. Když skončil, složil papír, položil ho na stůl vedle peněz a tiše si sedl na židli.

Čekal.

Miliardář otevřel oči.

Chlapec sebou trhl, ale neutekl. Jen se postavil a podíval se mu přímo do očí.

„Chtěl jsem si půjčit,“ řekl tiše. „Ale máma říká, že cizí věci se neberou. Tak jsem to napsal.“

Miliardář vzal papír.

Bylo tam napsáno, že jeho maminka je nemocná. Že potřebují peníze na léky. Že chlapec viděl, kde peníze jsou, ale nechce být zloděj. Že jestli pán dovolí, bude pracovat, až vyroste, a všechno vrátí.

Miliardář cítil, jak se mu sevřelo hrdlo.

Tehdy pochopil pravdu.

Peníze z domu nebrala služebná. Bral je někdo jiný. Někdo, komu důvěřoval mnohem déle.

Chlapec neprošel zkouškou chudoby. Prošel zkouškou charakteru.

A to miliardáře děsilo nejvíc. Protože poprvé po mnoha letech si uvědomil, že bohatství nemá nic společného s tím, kdo je skutečně chudý.