Seděla jako vždy po pravici ředitele, zapisovala si každé slovo a snažila se působit soustředěně. Byla zvyklá ignorovat únavu, bolest hlavy i nevolnost. Sekretářka si nemůže dovolit slabost, alespoň si to léta říkala. V místnosti bylo dusno, klimatizace nefungovala a vzduch měl zvláštní, těžkou chuť. Anna cítila, jak jí v uších hučí a tlak v hrudi se pomalu zvyšuje.

Zhluboka se nadechla. Nepomohlo to.

Před očima se jí zatmělo, písmena v zápisníku se začala slévat. Zachytila se okraje stolu, tiše se omluvila a vstala. Nohy se jí třásly, jako by nebyly její. Ředitel se na ni podíval a něco řekl, ale jeho hlas zněl vzdáleně, jako přes vodu.

Jakmile vyšla ven z budovy, opřel se jí studený vzduch o tvář. Měl ji probudit, ale místo toho se jí zatočila hlava ještě víc. Udělala pár nejistých kroků a sesunula se na lavičku u malého parku naproti kancelářím. Zavřela oči a doufala, že to přejde. Že to bude jen chvilková slabost.

Srdce jí bušilo jako splašené.

Když znovu otevřela oči, uviděla nad sebou cizí tvář. Starý muž, prošedivělý, v ošoupané bundě a klobouku, se k ní skláněl s nečekanou opatrností. Držel její zápěstí, jako by ho zkoumal, ale nedotýkal se ho násilím. Spíš pozorně, soustředěně.

„Hej, co to děláš?“ vydechla Anna a instinktivně se pokusila ruku stáhnout. „Nesahej na to. Ten náramek je od mého manžela.“

Stařec se nelekl, nezvýšil hlas. Jen se na ni podíval a klidně řekl: „Kvůli němu jsi omdlela. Podívej se pořádně.“

Ta věta ji zarazila víc než samotná situace. Anna sklopila pohled ke svému zápěstí. Zlatý náramek byl těžký, masivní, zdobený jemným ornamentem. Nosila ho každý den už skoro rok. Byl to dar k výročí, symbol lásky, alespoň si to myslela.

Teď si ale všimla něčeho, co předtím nikdy neviděla.

Na vnitřní straně, tam kde se kov dotýkal kůže, byla tenká tmavá linie. Ne špína. Ne stín. Kov byl místy změněný, jako by reagoval s potem. Anna ucítila zvláštní kovovou vůni, lehce štiplavou.

„To není čisté zlato,“ řekl starý muž tiše. „Je tam příměs. A ne ledajaká.“

Anna cítila, jak jí projel mráz po zádech. Pokusila se náramek sundat, ale prsty se jí třásly. Stařec jí pomohl, opatrně ho rozepnul a položil vedle ní na lavičku.

„Viděl jsem už podobné případy,“ pokračoval. „Dělal jsem kdysi ve slévárně. Někteří lidé šetří tam, kde by neměli. Tenhle kov se uvolňuje při zahřátí. U citlivých lidí způsobuje kolapsy, bušení srdce, závratě.“

Anna seděla a mlčela. V hlavě se jí motaly myšlenky. Manžel jí ten náramek přinesl z pracovní cesty. Tvrdil, že je z malé dílny, ruční práce, čisté zlato. Věřila mu. Nikdy neměla důvod pochybovat.

„Měla bys ho přestat nosit,“ řekl stařec. „A nechat si udělat rozbor. Tohle není náhoda.“

Anna přikývla. Cítila se stále slabá, ale jasněji než předtím. Když zvedla hlavu, chtěla muži poděkovat. Už tam ale nebyl. Jako by se rozplynul mezi stromy a kolemjdoucími.

Ještě ten den skončila v nemocnici. Lékaři potvrdili, že v jejím těle jsou stopy těžkých kovů. Ne smrtelné množství. Zatím. Ale dost na to, aby jí způsobovaly kolapsy.

Když večer položila náramek na stůl doma a podívala se na manžela, pochopila, že odpovědi, kterých se bála, budou bolet víc než samotná nemoc.

Někdy největší nebezpečí nenosíme v cizích lidech. Někdy ho máme přímo na zápěstí. A říkáme mu láska.