„Dobré ráno,“ řekl jemně. Ten hlas ji zmátl víc než ticho noci.

Instinktivně si přitáhla deku k hrudi a rychle se rozhlédla. Nic nebylo rozházené. Její šaty ležely složené na židli. Dveře do koupelny byly pootevřené, ručník připravený, jako by ji někdo chtěl ušetřit i té nejmenší nepohody.

„Já…“ začala, ale hlas se jí zlomil. „Co se v noci stalo?“

Muž se na okamžik odmlčel. Pak si sedl zpět, ale stále zůstal v bezpečné vzdálenosti.

„Nic,“ odpověděl prostě. „A právě proto jsem tu.“

Dívka nechápala. Srdce jí bušilo. Čekala cokoli — stud, bolest, strach. Ale nic z toho nepřicházelo. Jen zmatek.

„Věděl jsem, že se bojíš,“ pokračoval. „Viděl jsem to v tvých očích od prvního dne. Nejsem slepý ani bezcitný.“

Zhluboka se nadechl.

„Nabídl jsem ti dohodu, ne právo na tvoje tělo.“

Vstal, přešel k oknu a chvíli hleděl ven, jako by sbíral odvahu pokračovat.

„Moje první žena mě milovala. A já ji ztratil, protože jsem si myslel, že čas je samozřejmost. Že blízkost si můžu vynutit, že mám nárok. Od té doby vím jedno: respekt není slabost.“

Otočil se k ní.

„V noci jsem tě přikryl, když ses třásla. A pak jsem odešel spát do pracovny.“

Dívce se podlomila kolena. Nečekala úlevu — čekala hrůzu. Místo ní přišly slzy. Tiché, nekontrolovatelné.

„Proč?“ zašeptala. „Vždyť… jsme manželé.“

„Protože manželství bez souhlasu je jen jiný druh násilí,“ odpověděl klidně. „A to já už nikdy neudělám.“

Pak vytáhl z kapsy obálku a položil ji na stůl.

„Tady jsou dokumenty. Léčba tvé babičky je plně zaplacena. A tady,“ poklepal na druhý list, „je dohoda o rozvodu. Můžeš odejít, kdykoli budeš chtít. Bez dluhů. Bez povinností.“

Dívka se na papíry dívala, jako by byly z jiného světa.

„Tak proč sis mě vzal?“ zeptala se konečně.

Muž se smutně usmál.

„Protože někdy je jediný způsob, jak pomoci člověku v nouzi, vzít na sebe roli padoucha. A já už jsem dost starý na to, abych unesl, co si o mně lidé myslí.“

To ráno odešla z ložnice jiná, než do ní večer vstoupila. Ne jako oběť. Ale jako někdo, kdo poprvé v životě pochopil, že skutečná lidskost se často skrývá tam, kde ji nikdo nehledá.

A starý muž zůstal stát u okna, sám — ale s čistým svědomím.