Přestěhovali jsme se, vystřídali několik zaměstnání, naučili se hádat i mlčet a nakonec jsme se stali rodiči. Náš syn je dnes čtyřletý, plný energie, fantazie a odzbrojující upřímnosti. Má ten zvláštní druh humoru, který není naučený, ale přirozený. Směje se celým tělem a dokáže rozesmát i ve chvílích, kdy už člověk nemá sílu.

Od chvíle, kdy jsme zjistili, že čekáme druhé dítě, se jeho chování nenápadně změnilo. Je ke mně pozornější, častěji se ptá, jestli jsem v pořádku, a s nečekanou vážností mi připomíná, že bych si měla sednout a odpočívat. Jsem v sedmém měsíci těhotenství a tělo mi dává znát každý den. Záda bolí, chůze je pomalejší a obyčejné vstávání z gauče je malý výkon.

Náš syn to všechno sleduje s fascinací. Každý večer se snaží přijít s něčím, co mě rozesměje. Někdy vypráví nesmyslné příběhy, jindy zpívá písničky, které si sám vymyslí. A někdy prostě jen stojí přede mnou a dělá, že je dospělý.

Včera večer jsme byli všichni tři v obýváku. Televize byla vypnutá, světlo tlumené a venku už bylo ticho. Já jsem si sedla na gauč, unavená po dlouhém dni. Vzala jsem polštář, strčila si ho pod tričko a s lehkým povzdechem jsem se zvedla. Schválně jsem se nahrbila, rukou si podepřela záda a začala se pomalu procházet po místnosti.

Náš syn mě chvíli pozoroval. Pak beze slova vstal.

Strčil si pod tričko malý polštářek, který měl po ruce, nahrbil se ještě víc než já a začal chodit stejným pomalým krokem. Každý pohyb pečlivě napodoboval. Každé zastavení, každé nadechnutí. Dokonce si položil ruku na bedra přesně tak, jak to dělám já, když mě bolí záda.

Bylo to tak přesné, že jsem se rozesmála nahlas. Můj manžel se smál ještě víc. Smál se tak, že se musel chytit opěradla gauče, protože měl pocit, že spadne.

„Co to děláš, zlato?“ zeptal se mezi smíchem. „Kopíruješ maminku?“

Náš syn se zastavil uprostřed pokoje. Pomalu se k němu otočil. Sundal si polštář z břicha, narovnal se a podíval se na něj s naprostou vážností, která se u čtyřletého dítěte vidí jen zřídka.

V místnosti bylo ticho.

Pak klidným hlasem řekl větu, která můj smích okamžitě zastavila.

Řekl, že to dělá proto, aby věděl, jaké to je. Aby pochopil, proč je maminka někdy unavená a pomalá. Protože až se miminko narodí, chce jí pomoct a nechce se zlobit, když nebude mít sílu si hrát.

Můj manžel přestal dýchat. Doslova. Seděl tam, otevřená ústa, oči plné překvapení. Já jsem cítila, jak se mi stáhlo hrdlo. Ten malý kluk, který ještě neumí správně vyslovit některá slova, právě řekl něco, co by spousta dospělých nikdy nevyslovila.

Pak dodal ještě jednu větu.

Řekl, že když má maminka těžké bříško, tak ho má těžké i on. A že rodina znamená dělit se nejen o radost, ale i o únavu.

V tu chvíli jsem pochopila, že děti nás neposlouchají jen tehdy, když mluvíme. Sledují nás neustále. Všímají si našich pohybů, nálad, ticha i povzdechů. A někdy nám nastaví zrcadlo tak čisté, že v něm vidíme to nejlepší i nejzodpovědnější, čím bychom mohli být.

Ten večer jsme ho oba dlouho objímali. A když usnul, můj manžel jen tiše řekl, že nikdy nečekal, že ho jeho vlastní syn jednou nechá beze slov.

A já jsem si uvědomila, že někdy ty největší životní lekce přicházejí v malém těle, s polštářem pod tričkem a naprostou upřímností v očích.