Byla pragmatická až krutá. City považovala za slabost, lásku za nebezpečný luxus. Často mi opakovala jednu větu, kterou si pamatuji dodnes: „Nikdy se nevdávej z lásky. Chudoba ničí sny.“ Jako dítě jsem to brala jako hořkou radu ženy, kterou život zklamal. Netušila jsem, že jednou se tato věta stane rozsudkem.

Po otcově smrti se ukázalo, že rodinný dům je zatížen obrovskými dluhy. Hrozila nám ztráta všeho. A právě tehdy přišla nabídka, která nebyla ve skutečnosti nabídkou, ale rozhodnutím, které už bylo dávno učiněno beze mě.

Arnava Malhotru znalo celé město. Jediný dědic jedné z nejvlivnějších rodin v Džajpuru. Jméno, které otevíralo dveře bankám, soudům i politickým kruhům. Oficiálně byl po těžké nehodě před pěti lety paralyzovaný. Šeptalo se o něm ledacos. Že je odtažitý. Že nenávidí soucit. Že ženy vnímá jen jako součást dohody, nikoli jako lidské bytosti.

Nevlastní matka mi oznámila zásnuby bez emocí, jako by mluvila o prodeji pozemku. Řekla mi, že tím zachráním rodinu. Že oběť je povinnost. Že štěstí je přeceňované slovo.

Neměla jsem na výběr.

Svatba se konala v paláci Malhotrů, starém sídle s vysokými sloupy a historií, která tížila stejně jako zlaté šperky na mém těle. Měla jsem na sobě červené sárí vyšívané zlatem, symbol štěstí a plodnosti. Hosté obdivovali obřad, hudbu, bohatství. Nikdo se neptal, co cítí nevěsta.

Arnav seděl v invalidním vozíku vedle mě. Jeho tvář byla klidná, téměř kamenná. Nepůsobil slabě. Spíš uzavřeně. Když se naše pohledy setkaly, měla jsem pocit, že vidí skrz mě. Neodsuzoval mě. Ale ani mě nelitoval. Jako by chápal, že jsem stejně lapená jako on.

Svatební noc byla tichá. Až nepříjemně. Zdi našeho pokoje byly zdobené zlatem, ale vzduch byl těžký. Stála jsem nervózně u postele a nevěděla, co říct, co udělat. Nikdo mě nepřipravil na to, jaké to je být manželkou cizího muže, kterého jsem si nevzala z vlastní vůle.

„Dovol mi, abych ti pomohla do postele,“ řekla jsem nakonec tiše, spíš ze zvyku než z jistoty.

„Není třeba,“ odpověděl chladně.

A pak se stalo něco, co změnilo všechno.

Arnav se opřel o okraj vozíku a pokusil se vstát. Jeho tělo se zapotácelo. Viděla jsem v jeho očích záblesk hněvu, ne strachu. Vyskočila jsem k němu, instinktivně, bez přemýšlení. Zachytila jsem ho, ale bylo pozdě. Ztratili jsme rovnováhu a oba jsme se zřítili na podlahu.

Ležela jsem vedle něj, srdce mi bušilo a tváře mi hořely studem i šokem. Čekala jsem výčitky. Křik. Ponížení.

Místo toho jsem slyšela jeho dech. Nerovnoměrný. Skutečný. Lidský.

Poprvé jsem si všimla, že jeho nohy se nepatrně napjaly. Ne tolik, aby vstal. Ale dost na to, aby to nebyla úplná nehybnost. Uvědomila jsem si, že nehoda mu nevzala všechno. Vzala mu kontrolu. A hrdost.

„Neříkej to nikomu,“ řekl po chvíli tichým hlasem. Neznělo to jako rozkaz. Spíš jako prosba.

V té chvíli se ve mně něco zlomilo. Poprvé jsem v něm neviděla bohatého dědice ani břemeno, které mi bylo vnuceno. Viděla jsem muže, kterému bylo také něco odebráno. Muže, který byl uvězněn v roli, stejně jako já.

Pomohla jsem mu zpět na vozík. Naše ruce se dotkly. Nebyl to romantický okamžik. Nebyl to filmový zázrak. Byl to tichý, křehký začátek pochopení.

Ten pád změnil všechno. Ne proto, že bychom se do sebe zamilovali během jedné noci. Ale proto, že jsme oba pochopili, že nejsme nepřátelé. Jsme dva lidé obětovaní cizím rozhodnutím, kteří mohou buď zůstat zlomení, nebo se pokusit znovu postavit.

Nevím, co přinese budoucnost. Nevím, zda z tohoto manželství někdy vznikne láska. Ale vím jedno. Ten večer jsem poprvé necítila jen strach a prázdnotu. Cítila jsem pravdu. A ta pravda mi dala sílu přestat být obětí a začít být ženou, která si svůj život jednou vezme zpět.