Když mi doktor oznámil, že „můžete jít domů“, na okamžik jsem se musela chytit zdi. Byla to ta věta, na kterou jsem čekala celé měsíce. Okamžik, který měl přinést úlevu a štěstí. Místo toho mě ale zaplavila ledová prázdnota.

Moje dcera se usmívala pod svou malou rouškou, v náručí svírala svého ošoupaného plyšového králíčka. Mávala každé sestře, kterou jsme míjeli na chodbě, jako by bylo všechno v pořádku. Ona ještě netušila, že náš svět se dávno rozpadl na kusy.

Nemocnice byla už měsíce naším domovem. Spávala jsem vedle její postele na rozkládacím křesle, poslouchala monotónní pípání přístrojů a každý den doufala, že zítřek bude lepší. Její otec? Ten už dávno odešel. Neunesl tíhu celé situace, jednoho dne prostě zmizel a nechal nás samotné s nemocí i dluhy.

Nájemné nebylo zaplaceno už několik měsíců. Poslední e-mail od majitele bytu byl krátký a chladný: „Pokud nezaplatíte, vyklidíme byt.“ A teď, když jsem držela dceru za ruku, jsem věděla, že domů se už nevrátíme. Protože žádný domov už neexistoval.

Práci? Tu jsem taky ztratila. Ze začátku se tvářili chápavě, ale pak telefonáty řídly… a před dvěma týdny přestaly úplně. Věděla jsem, co to znamená, ale neměla jsem sílu ani čas se tím zabývat. Každou minutu jsem musela být s ní.

Blížily jsme se ke vchodu. Přinutila jsem se k úsměvu. Kvůli ní. Nechala jsem ji vybrat si malý dárek v nemocničním obchůdku, i když v peněžence zbylo sotva pár korun. Nezáleželo na tom. Záleželo jen na tom, aby byla ještě chvíli šťastná.

A pak jsem je uviděla. Dva policisty, jak stojí u východu s kamennými výrazy ve tvářích. Jeden z nich si otevřel blok a řekl: „Jste paní XY?“ V žaludku se mi udělal obrovský uzel.

Moje dcera ke mně vzhlédla a tiše se zeptala: „Mami, co se děje?“ Jen jsem jí pevněji stiskla ruku. Netušila jsem, jak jí vysvětlím, že peklo teprve začíná…