Měl jsem si vzít Isabeau de Montaigne. Ženu, která vyrostla v bohatství tak hlubokém, že pro ni peníze přestaly mít význam. Dědičku impéria, jehož jméno se objevovalo v obchodních rubrikách i na burzovních grafech. Naše svatba nebyla jen svazkem dvou lidí. Byla strategickým spojením, událostí sezóny. Všechno muselo být dokonalé.

Až na jednu věc.

Mého otce.

Rémy de Valois seděl v poslední řadě. Skromný, tichý, téměř neviditelný. Oblek měl pečlivě vyžehlený, ale byl starý. Boty obnošené, i když naleštěné s maximální péčí. Byl to muž, který celý život pracoval rukama, ne podpisy. Muž, který mě vychoval sám poté, co matka zemřela, když jsem byl dítě. Nikdy si nestěžoval. Nikdy se nežádal o pomoc. Věřil, že čest má větší cenu než pohodlí.

Když nastal okamžik proslovů, rozhodl jsem se. Zavolal jsem ho dopředu. Chtěl jsem, aby tam stál. Aby byl vidět. Protože bez něj bych tam nebyl já.

Jakmile se zvedl a vykročil vpřed, něco se změnilo. Šepot se rozlil sálem. Pohledy sklouzávaly z jeho bot k obleku, z obleku k jeho rukám. Viděl jsem úšklebky. Viděl jsem pohrdání.

A pak přišel smích.

Thibault de Montaigne, Isabeauin otec, se zvedl ze židle, pozvedl sklenici a hlasem, který byl slyšet až k zadním řadám, pronesl: „Je to váš otec? Vypadá jako ztracený tulák, který se zatoulal do špatného sálu.“

Smích explodoval. Někteří se smáli hlasitě, jiní opatrně, aby nebyli nápadní. Nikdo se ho nezastal.

Podíval jsem se na Isabeau.

Smála se také.

Ne nahlas. Ne otevřeně. Ale dostatečně jasně. Mlčela. A její mlčení bolelo víc než všechna slova v místnosti.

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Uvědomil jsem si, že tenhle svět, po kterém jsem tak dlouho toužil, je postavený na ponížení těch, kteří do něj nepatří. Že láska, která nedokáže chránit, není láskou. A že úspěch, který vyžaduje zapření vlastních kořenů, je jen jinou formou prázdnoty.

Zvedl jsem se. Vzal jsem kytici, kterou mi právě podávali, a hodil ji na mramorovou podlahu.

„RUŠÍM TUTO SVATBU.“

Ticho bylo okamžité a kruté. Isabeau zbledla. Pak ke mně přistoupila a vrazila mi facku. Její otec křičel, vyhrožoval právníky, zničením kariéry, veřejným ponížením.

Můj otec mi položil ruku na rameno.

„Neobětuj pro mě svůj život, synu,“ řekl tiše. „Nemusíš.“

Podíval jsem se na něj. Viděl jsem v jeho očích únavu, ale i hrdost. Pak jsem se otočil zpět k nim.

„Můžete mě ponížit,“ řekl jsem klidně. „Ale ne mého otce.“

Vzali jsme si kabáty a odešli. Bez potlesku. Bez hudby. Bez slávy.

Venku byla pařížská noc chladná a tichá. Otec nastoupil do svého starého Peugeotu. Usedl za volant, jako by se nic nestalo. Jako by ten večer nebyl jedním z nejdražších a nejponižujících v jeho životě.

Tehdy jsem se ho zeptal: „Jak jsi to dokázal vydržet?“

Usmál se. Smutně. A pak mi řekl pravdu.

Pravdu, kterou celý život skrýval. Pravdu o tom, že byl jedním ze zakladatelů společnosti, na které Montaignovi postavili své bohatství. Pravdu o dokumentech, patentech a rozhodnutích, která byla přepsána, zamlčena a ukradena. Pravdu o tom, že odešel dobrovolně, aby mě ochránil před světem, který právě ukázal svou skutečnou tvář.

Ten den jsem pochopil, že mě nevyhnali bezcenného člověka.

Vyhnali někoho, kdo znal jejich tajemství.

A že to, co považovali za konec mého života, byl ve skutečnosti začátek. Začátek pravdy. Začátek cesty, na které už jsem nemusel volit mezi úspěchem a důstojností. Protože jsem si vybral správně.

Vybral jsem si svého otce.