Od dětství byla vychovávána skromně a učila se, že skutečná hodnota člověka nespočívá v majetku, ale v charakteru. Toužila po klidu, stabilitě a po muži, vedle něhož by se nemusela bát budoucnosti. Když se tedy v jejím životě objevil muž, který splňoval všechno, co si kdy představovala, zdálo se, že osud jí konečně vyšel vstříc.
Byl starší, klidný, kultivovaný. Působil dojmem člověka, který má vše pevně pod kontrolou. Nikdy nezvyšoval hlas, byl vždy dokonale oblečený a jeho chování bylo bezchybné. Pocházel z Blízkého východu a byl známý jako velmi úspěšný podnikatel. Teresa o jeho majetku věděla, ale nepřikládala mu význam. To, co ji okouzlilo, byla jeho jistota, respekt a způsob, jakým s ní mluvil – jako by byla jediným člověkem v místnosti.
Jejich vztah se vyvíjel rychle, ale neukvapeně. Netlačil na ni, nedával okázalé sliby. Každé jeho slovo bylo promyšlené a každý čin odpovídal tomu, co řekl. Po několika měsících ji požádal o ruku. Nebyla to žádná pompézní žádost s prstenem za miliony. Podíval se jí do očí a prostě řekl, že si přeje, aby byla jeho ženou. Teresa souhlasila, přesvědčená, že dělá správné rozhodnutí.
Její rodiče měli smíšené pocity. Na jednu stranu cítili obavy z neznámé kultury a vzdálené země, na druhou stranu viděli, jak je jejich dcera šťastná a klidná. Uklidňovalo je, že jejich budoucí zeť působil seriózně a projevil k nim úctu. Nabídl, že svatba proběhne v jeho zemi, v kruhu obou rodin, a ujistil je, že Teresa bude žít v bezpečí a pohodlí.
Přípravy na svatbu byly jako sen. Teresa se ocitla v úplně jiném světě – luxusní vila, služebnictvo, osobní řidič, ochranka. Vše bylo nové, intenzivní a trochu ohromující. Přesto si říkala, že je to jen otázka zvyku. Noc před svatbou proběhla tradiční henna slavnost. Ženy se sešly v jedné místnosti, zdobily jí ruce a nohy složitými vzory a šeptaly jí rady o manželství, poslušnosti a trpělivosti. Některá slova jí byla cizí, ale brala je jako součást tradice.
Svatební den byl dokonalý. Hudba, světla, stovky hostů, bílé šaty vyšívané zlatem. Teresa stála po boku svého manžela a měla pocit, že vstupuje do nové kapitoly života. Usmívala se a věřila, že všechno, co ji čeká, bude dobré.
Druhý den ráno však přišla zpráva, která zničila všechny iluze.
Teresa byla mrtvá.
Nejprve se mluvilo o nehodě. Pak o náhlém zdravotním kolapsu. Informace byly nejasné, rozporné a pokaždé se trochu lišily. Dokumenty byly vyřízeny nezvykle rychle. Pohřeb proběhl téměř okamžitě, bez přítomnosti jejích rodičů. Ti byli informováni až poté, co bylo vše hotové.
Zarmoucení a zmatení rodiče se snažili získat odpovědi. Obraceli se na úřady, ambasády, právníky. Naráželi však na zeď mlčení, odkladů a formálních odpovědí bez obsahu. Teprve postupně, s pomocí nezávislých zdrojů, začaly vyplouvat na povrch detaily, které byly děsivější než jakákoli domněnka.
Ukázalo se, že Teresa byla v noci po svatbě vystavena extrémnímu psychickému i fyzickému tlaku. Zjistila, že manželství, do něhož vstoupila, pro ni neznamená partnerství, ale absolutní podřízenost. Pravidla, o nichž jí nikdo předem neřekl, byla vynucována okamžitě a bez slitování. Když se vzepřela a odmítla některé požadavky, byla izolována a zbavena možnosti kontaktovat kohokoli zvenčí.
Podle svědectví lidí, kteří byli ochotni mluvit anonymně, došlo k prudkému konfliktu. Teresa utrpěla vážná zranění. Místo aby jí byla poskytnuta odpovídající lékařská pomoc, bylo rozhodnuto vše ututlat, aby nebyla poškozena pověst vlivné rodiny.
Oficiální verze nikdy nebyla změněna.
Pro její rodiče však pravda byla jasná. Jejich dcera nezemřela náhodou. Zemřela proto, že důvěřovala, že láska a slušnost jsou univerzální hodnoty. Tento příběh se stal mementem – varováním před zaslepením luxusem, rychlými sliby a světem, kde peníze a moc dokážou umlčet i smrt mladé ženy.
A přestože jméno Teresy zmizelo z titulků stejně rychle, jako se v nich objevilo, její osud zůstává tichým svědectvím o tom, že ne každá pohádka končí šťastně, zejména když se odehrává za zavřenými dveřmi, kam pravda nemá přístup.