Tou silnicí jsem projížděl nesčetněkrát. V létě byla obyčejná, v zimě tichá a ponurá, ale nikdy ne nebezpečná. Les se táhl po obou stranách jako temná zeď, sníh pohlcoval zvuky a světla auta se ztrácela mezi kmeny stromů. Ten den byl klid. Podezřele klid.

Provoz minimální. Silnice téměř prázdná. Zapnul jsem si hudbu, opřel se pohodlněji do sedadla a nechal myšlenky bloudit. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy člověk přestane vnímat cestu a jede automaticky.

A pak se to stalo.

Brzdová světla auta přede mnou se náhle rozsvítila naplno. Tak prudce, že jsem neměl čas přemýšlet. Dupnul jsem na brzdy, auto se na kluzkém asfaltu smýklo a já ho minul jen o vlásek. Tep mi vyskočil, žaludek se sevřel.

Zvedl jsem oči k silnici a v tu chvíli jsem pochopil důvod.

Z lesa vycházeli vlci.

Ne jeden. Ne dva. Deset, možná víc. Smečka. Pohybovali se pomalu, jistě, bez strachu. Šedé postavy kontrastovaly s bílým sněhem, jejich oči odrážely světla reflektorů. Nevypadali zmateně. Vypadali, jako by přesně věděli, kde jsou.

Zastavili se přímo na silnici.

Motor mi běžel, ale tělo odmítalo reagovat. Vlci se rozprostřeli kolem aut. Někteří stáli klidně, jiní se objevovali mezi stromy. Silnice se proměnila v uzavřený kruh.

Jeden z nich vystoupil vpřed.

Byl větší než ostatní. Přistoupil přímo k mému autu a zastavil se pár metrů od čelního skla. Podíval se na mě. Ne agresivně. Ne zběsile. Ten pohled byl klidný, téměř zkoumavý. Měl jsem pocit, že se dívá skrz sklo, skrz kov, přímo do mě.

Zkusil jsem zařadit zpátečku.

Podíval jsem se do zpětného zrcátka a v tu chvíli mi došlo, že není kam jet. Vlci stáli i za mnou. Po stranách. Mezi stromy. Nebyli rozptýlení. Byli rozestavení.

Byl jsem obklíčený.

Dýchal jsem mělce, ruce se mi třásly a volant jsem svíral tak pevně, až mě bolely prsty. V hlavě mi vířily myšlenky. Co dělat? Troubit? Přidat plyn? Zůstat stát? Každá možnost se zdála špatná.

Pak se jeden z vlků pohnul.

Rozběhl se přímo ke mně.

Nebyl to zběsilý útok, ale cílený pohyb. Skočil. Těžký náraz otřásl autem. Vlk dopadl na kapotu, kov hlasitě zaduněl. Jeho tlapy klouzaly po laku, drápy zanechávaly hluboké rýhy. Opřel se čenichem o čelní sklo.

Byl tak blízko, že jsem viděl jeho dech, zuby, detaily srsti.

Vydával nízké zvuky, které mi vibrovaly v hrudi. Sklo se lehce chvělo. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem skoro neslyšel vlastní křik.

Byl jsem si jistý, že je konec.

Jedna vteřina. Možná dvě. Stačilo, aby sklo prasklo, aby se dostal dovnitř. V hlavě mi probleskla jediná myšlenka: tohle nepřežiju.

A právě v tom okamžiku se stalo něco nečekaného.

Z jednoho z aut o pár desítek metrů dál se otevřely dveře.

Muž vystoupil ven.

Křičel jsem, aby zůstal uvnitř, ale neslyšel mě. V ruce držel něco tmavého. Zvedl to nad hlavu a prudce s tím udeřil o kapotu svého auta. Ozval se hlasitý kovový zvuk.

Vlci ztuhli.

Muž znovu udeřil. A znovu. Zvuk se nesl lesem, ostrý a cizí. Vlk na mé kapotě zvedl hlavu. Ostatní se začali neklidně pohybovat. To nebyl zvuk, který znali.

Pak se ozvalo zavytí. Ne útočné, ale varovné.

Během několika vteřin se smečka začala stahovat. Ne chaoticky. Organizovaně. Vlk na mé kapotě seskočil, ještě jednou se na mě podíval, a pak zmizel mezi stromy. Ostatní ho následovali. Les je pohltil stejně tiše, jako se z něj objevili.

Zůstal jsem sedět v autě, neschopný pohybu.

Muž, který vystoupil, se později ukázal být bývalým lesníkem. Řekl mi, že vlci neútočili kvůli hladu, ale chránili teritorium. Že hluk a nečekaný podnět je zmátl víc než strach.

Když jsem se konečně rozjel, jel jsem pomalu. Bez hudby. S rukama, které se stále třásly.

Od té doby už nikdy neberu ticho zimního lesa jako něco uklidňujícího. Protože někdy stačí jedna zastavená silnice, jedna smečka a jedna vteřina, aby se člověk dozvěděl, jak křehká je hranice mezi klidem a naprostou bezmocí.