Zasnoubili se po pouhých třech měsících. Pro mnohé to bylo příliš rychlé, ale on byl přesvědčený, že konečně našel ženu, se kterou chce zestárnout. Byla klidná, inteligentní, vzdělaná a vždy mluvila s nečekanou vyrovnaností. Jediná věc však od začátku působila podivně.

Nikdy neviděl její tvář.

Rodina mladé ženy dodržovala starobylou tradici, kterou brala smrtelně vážně. Nevěsta se nesměla ukázat svému budoucímu manželovi před svatbou. Tvrdili, že zvyk chrání manželství, zachovává čistotu svazku a přináší štěstí. Prý se dědí po generace.

Zpočátku mu to připadalo zvláštní, ale ne děsivé. Považoval to za kulturní odlišnost. A protože ji miloval, rozhodl se to respektovat.

Každé jejich setkání probíhalo stejně. Seděla naproti němu, oblečená v dlouhých světlých šatech, obličej zakrytý jemným závojem. Viděl jen její oči. Byly tmavé, pozorné, někdy až příliš vážné. Nikdy se nepokusila závoj nadzvednout, ani náhodou. Její hlas byl tichý, pečlivě volila slova. Působila klidně, ale uzavřeně.

I při videohovorech měla kameru vždy vypnutou.

„Je to nutné,“ opakovala pokaždé stejnou větu.

Jeho rodina byla čím dál podezřívavější. Matka se ho opakovaně ptala, zda opravdu ví, koho si bere. Přátelé si dělali poznámky. Ale on je umlčel. Tvrdil, že důvěra je základ manželství. A že láska není o vzhledu.

Sám sebe přesvědčoval, že všechno bude v pořádku.

A pak nastal den svatby.

Obřad se konal v historickém sále zalitém měkkým světlem svící. Hudba zněla tiše, vzduch byl plný očekávání. Hosté seděli v napjatém tichu. Každý věděl, že ženich uvidí tvář své nevěsty poprvé právě dnes.

Srdce mu bušilo. Čekal na tento okamžik celé měsíce.

Nevěsta přišla pomalu, doprovázena rodinou. Usedla vedle něj, jak velel zvyk. Všiml si, že se jí třesou ruce. Nebyl to obyčejný svatební neklid. Byl to strach. Skutečný, ochromující.

Když se k ní naklonil, cítil, jak se napjala.

Nastala rozhodující chvíle.

Všichni zadrželi dech.

Pomalu zvedl závoj.

A ztuhl.

Jeho tvář zbledla, ruce se mu rozklepaly. Trvalo několik vteřin, než byl schopen promluvit. V sále zavládlo těžké ticho.

„Svatba se koná,“ pronesl nakonec hlasem chladným a prázdným, téměř mechanickým.

Hosté si oddychli. Někteří se usmáli. Jiní si vyměnili nechápavé pohledy.

Nikdo ale netušil, že v jeho mysli se právě zhroutil celý svět.

Po obřadu se uzavřel do malé místnosti vedle sálu. Nevěsta zůstala stát u dveří, bledá, s očima plnýma slz. Rodina nechápala, co se děje.

O několik minut později vyšel ven.

Podíval se na svědky, na rodiče, na hosty – a klidným hlasem pronesl větu, která všechny zmrazila.

„Žádám o okamžitý rozvod.“

V sále propukl chaos. Výkřiky, otázky, šepot. Jeho matka se k němu vrhla. Otec se snažil zasáhnout. Rodina nevěsty začala křičet, že je to hanba.

On však pokračoval.

Řekl, že ta žena, kterou právě pojal za manželku, není tou, za kterou se vydávala. Že během měsíců, kdy spolu mluvili, používala fotografie a hlasové filtry patřící jiné osobě. Že její skutečná tvář patří ženě, kterou on dobře znal.

Byla to jeho bývalá spolužačka.

Žena, která ho před lety pronásledovala, psala mu výhrůžné zprávy a byla soudně napomenuta za posedlé chování. Změnila jméno. Změnila rodinu. Změnila celý svůj život, jen aby se k němu dostala.

Tradice nebyla tradicí.

Byla krytím.

Nevěsta se zhroutila. Rodina zůstala v šoku. Někteří hosté opustili sál v naprostém tichu.

To manželství netrvalo ani hodinu.

A on si odnesl jediné poučení, které později vyslovil nahlas:

Láska může být slepá. Ale slepota není důkazem důvěry.
Někdy je to jen varování, které jsme se rozhodli ignorovat.