Na policejní stanici se začala valit jedna trestná hlášení za druhým. Celé oddělení šokovalo, když zjistili, co se skutečně děje -

Na stanici to vypadalo jako v úlu, do kterého někdo hodil kámen. Telefony zvonily nepřetržitě, z vysílačky se ozýval jeden poplach za druhým, operátoři mluvili přes sebe a software varovně blikal červenou barvou.

Něco takového ještě nezažili.

Do té doby byl den klidný – rutinní hlášení, drobné dopravní přestupky, nic vážného. A najednou, jako když protrhne hráz, se na obrazovkách rozsvítily stovky upozornění.

Loupež v kiosku.
Rvačka u supermarketu.
Pokus o krádež auta.
Krádež kabelky.
Vandalismus v parku.
Narušení veřejného pořádku.
Podezřelé vozidlo.
Křik z opuštěné budovy.

A to všechno v několika málo minutách.

„To není normální!“ zakřičel jeden z operátorů a odsunul se od monitoru.
„Tohle je útok na systém, určitě nějaký virus!“ křičel druhý.

Velitel směny však zakroutil hlavou.
„Musíme to ověřit. Na všechno reagujeme. Všechno.“

Policisté vyskákali z židlí, oblékali si vesty za pochodu a mířili k autům. Rozdělili se do všech ulic, připravení zjistit, kdo stojí za tímhle chaosem.

A brzy pochopili, že volání nebylo falešné.

Každé hlášení bylo skutečné

Jedna hlídka dorazila ke kiosku – a opravdu tam stál zmatený prodavač, který tvrdil, že se mu muž pokusil vytrhnout pokladnu.
Jiná hlídka našla před supermarketem dva opilé muže peroucí se o nákupní vozík.
Na parkovišti se skutečně někdo snažil otevřít cizí auto drátem.
V parku dvě děti malovaly na sochu sprejem.

Nic z toho nebylo závažné. Ale všechno se dělo současně.

Zatímco policie běhala po městě sem a tam, hlášení přibývala. A přibývala. A přibývala.

Bylo to, jako by někdo řídil orchestr drobných zločinů, které měly jediný cíl — odlákat policejní síly.

Po deseti minutách byla stanice téměř prázdná.

Uvnitř zůstal jen jediný policista — strážmistr Rytíř, muž v polovině padesátek, který měl na starosti příjem hovorů a kamery.

Seděl v tichém, najednou podivně prázdném velínu. A zatímco zbytek města hořel drobnými incidenty, on si všiml něčeho mnohem znepokojivějšího.

Hlavní kamera na ulici

Strážmistr Rytíř sledoval hlavní monitor, který ukazoval živý přenos z ulice před stanicí. Většina policistů si toho nikdy nevšimla, ale on ano — už několikrát si všímal, že když bylo město přetížené voláními, na kameře se vždy objevil jeden a tentýž detail.

Postava.

Stín.

Člověk, který se pohyboval podezřele blízko stanice.

A teď tam byl znovu.

Na levém okraji kamery stála vysoká osoba, zahalená v tmavé bundě s kapucí. Nedělala nic. Jen se dívala směrem ke kameře. Nebo spíš… směrem ke stanici.

Rytíř si přisunul monitor blíž.

„Kdo sakra jsi?“ zamumlal.

Jako by ho slyšela, postava udělala krok kupředu.

A pak další.

A další.

Až stála přímo před budovou.

Rytíř polkl nasucho. Sáhl po vysílačce.

„Tady stanice. Je tu podezřelá osoba…“

Než to dořekl, ozvalo se bouchnutí dveří.

Vetřelec ve stanici

Někdo právě vstoupil dovnitř.

Rytíř se otočil. V hale před velínem nebyl nikdo, kdo by měl být uvnitř. Nikdo, koho by poznal. Jen postava v tmavé kapuci, která pomalu kráčela dovnitř, jako by přesně věděla, že nikdo jiný tu není.

To nedávalo smysl.

Proč by někdo přicházel právě teď, když byla stanice prázdná?

Rytířovi došlo něco, co jej paralyzovalo.

Všechna ta volání…
Všechna ta drobná hlášení…

Byla to past.

Někdo chtěl, aby stanice zůstala bez ochrany. Někdo věděl, že policie musí reagovat na každý incident.

A ten někdo právě mířil dovnitř.

Rytíř se instinktivně natáhl po pistoli.

Vetřelec ale zvedl ruku — pomalu, aby ukázal, že nemá zbraň.

„Nebyl jsem to já,“ řekl tichým, hlubokým hlasem. „Ale musím vám něco ukázat.“

Z kapsy vytáhl mobil a podal ho k Rytířovi.

Na obrazovce běžel živý přenos.