Jel po zasněžené lesní cestě, kterou znal nazpaměť. Každou zimu ji už projel tolikrát, že by dokázal popsat každý strom, každou zatáčku i místo, kde se cesta mírně svažovala. Tentokrát však měl zvláštní pocit, jako by ho něco nutilo jet pomaleji. Možná to byla únava, možná ticho lesa, které znělo jinak, než obvykle. A pak to uviděl.

Jasně červená barva na okraji silnice. V zimním šedi vypadala jako rozlitá krev. Prudce zabrzdil, kola na ledu krátce poskakovala a auto se zastavilo. Vystoupil a sníh mu okamžitě křupal pod nohama. Mráz pálil do plic, ale on to nevnímal. Mířil právě tam, kde viděl ten červený flek.

Byla to bunda. Malá, dětská, s kožešinou u kapuce. Přesně taková, jakou nosila jeho vnučka Lera. Nechtěl tomu věřit. Svět se na okamžik zastavil, když uviděl tvář, kterou znal lépe než vlastní odraz v zrcadle.

Lera ležela na sněhu, oči zavřené, pleť bílá jako samotná zima. Ruce měla bezvládně položené vedle těla a ve vlasech zachycené sněhové vločky.

„Leročko…“ zašeptal, hlas se mu zlomil. Klekl si do sněhu, který ho pálil do kolen, a chytl její drobné rameno. „Lero, slyšíš mě? No tak…“

Nic.

Jen vítr mezi stromy, který vyl jako zraněné zvíře.

Naklonil se níž a vší silou se snažil udržet alespoň trochu klidu. Začal ji třít po rukou, dlaních a tvářích. Kůže byla ledová. Jeho prsty už také omrzaly, ale nepřestal. Ze zoufalství na ni volal, jako by ho mohl někdo slyšet.

„Nesmíš tu tak zůstat, Lero. Prober se, srdíčko, prober se…“

A pak — jako by se nadechla z hlubin vody — sebou trhla. Prudce, bolestivě, jako člověk, který se probouzí z noční můry. Její oči se otevřely dokořán, zorničky rozšířené hrůzou.

„Dědečku…“ zašeptala.

Slabý hlas, přerývaný dechem.

„On… se vrátí.“

Muž zůstal strnule klečet.
„Kdo? Lero, kdo? Co se tu stalo? Ty jsi byla přece ve škole. Jak ses dostala sem, do lesa?“

Lera se zachvěla a rukama se chytila dědečkova kabátu, jako by se bála, že ji někdo odtáhne zpátky do tmy.

„Já… já jsem šla domů. Byla jsem sama. A pak…“
Polkla, jako by ji slova bolela.
„Začal mě sledovat.“

„Kdo?“ zopakoval dědeček, tentokrát ostřeji, protože mu srdce bušilo strachem.

„Ten muž,“ zašeptala. „S tou kapucí. Šel za mnou po cestě. Nejdřív pomalu. Pak rychleji. Já utíkala. Klouzalo to, spadla jsem…“

Na chvíli zavřela oči, jako by se jí vracely obrazy, které nechce vidět.
„Držel mě za ruku. Táhl mě pryč. Do lesa. Říkal, že mě nikdo nenajde. Držel mě tak pevně… nemohla jsem křičet.“

Dědečkovi se sevřelo hrdlo.
„Jak ses dostala ven?“

A tehdy dívka řekla to, co mu doslova vyrazilo dech.

„On mě pustil,“ zašeptala. „Jen na chvíli. Řekl mi, že si musí něco vzít z auta. A že se vrátí. A že mě vezme s sebou.“

Dědeček strnul.
To znamenalo, že muž byl stále někde poblíž.

Podíval se na stopy. Ty velké — hluboké, mužské — vedly do lesa. Ty malé, Leriny, končily přesně tam, kde ležela. Jako by padla k zemi a už se nezvedla.

Vítr zafoukal ještě silněji. Stromy tiše zavrzaly.
A pak… to přišlo.

Z dálky se ozvalo zapraskání větví.

Ne jednou. Dvakrát. Opakovalo se to.
Jako kroky.

Muž pevněji sevřel vnučku do náruče a začal ji zvedat. Její tělo bylo lehké jako pírko, ale třáslo se hrůzou.

„Musíme jít,“ zašeptal. „Teď. Okamžitě.“

Ale než se stačil postavit, Lera mu znovu chytila kabát a přimkla se k němu.

„Dědečku,“ řekla rozechvěle, „já jsem ho viděla.“

„Kdy?“
„Teď. Stojí tam… mezi stromy.“

Muž se pomalu otočil.
A to, co uviděl mezi kmeny, mu zmrzlo krev v žilách.

Mezi stromy stála postava. Vysoká. Nehybná. S kapucí staženou hluboko do čela. Silueta, která byla ve tmě skoro neviditelná. Jen slabý záblesk kovu — možná přezky, možná nože — odrážel zimní světlo.

A pak se ta postava dala do pohybu.

Pomalu.

Jako by věděla, že svou kořist už neztratí.