Na začátku roku 2023 se život v ženské věznici s nejpřísnějším režimem změnil v sérii nevysvětlitelných událostí. Blok Z, určený výhradně pro zvlášť nebezpečné trestankyně, fungoval jako dokonale uzavřený systém. Každá vězeňkyně měla svou vlastní celu, dozor nad nimi měly výhradně ženy a přístup jakýmkoli mužům byl zcela zakázán. Každý pohyb byl kontrolován, každá minuta zaznamenána. Přesto se začalo dít něco, co rozum ani pravidla nedokázaly přijmout.

První podivnost přišla nenápadně. Jedna z vězeňkyň omdlela při ranním obchůzce. Považovalo se to za vyčerpání nebo reakci na stres. Jenže o několik dní později se stalo totéž další ženě. A pak další třem. Všechny měly obdobné symptomy: mdloby, nevolnosti, kolísání tlaku. V izolaci, bez kontaktu s kýmkoli, kdo by je mohl „nakazit“ něčím podobným. A především bez možnosti, aby se ocitly v situaci, kterou lékařské testy nakonec potvrdily jako realitu: všechny byly těhotné.

Personál věznice byl v šoku. Lékařka, která jim výsledky oznámila, zpočátku sama nevěřila laboratorním protokolům. Cely byly uzamčené, dozorčí službu držely pouze ženy, pohyb v bloku byl monitorován nepřetržitě. Nebyla jediná minuta, která by nebyla zaznamenána kamerou. Nebyl jediný muž, který by mohl do prostoru vkročit. Nebyla jediná skulina, která by umožnila kontakt s kýmkoli zvenčí.

Administrativa okamžitě zahájila interní vyšetřování. Prošli deníky směn, záznamy o pohybu personálu, kontrolní protokoly i archivní videozáznamy. Nebyly nalezeny žádné mezery. Vše odpovídalo řádně dodržovaným předpisům. Kamera nikdy nevypadla. Nikdo se k celám nepřiblížil v nevhodnou dobu. Každý krok byl vysledovatelný.

Přesto bylo těhotenství nezpochybnitelné.

Vězeňkyně, přestože se téměř rok vzájemně neviděly ani nemluvily, vypovídaly jednotně. Žádná nejevila známky paniky či šoku. Naopak působily klidně. A jejich odpověď při výslechu všechny ještě více zmátla: věděly o svém stavu. A chtěly si děti nechat. Jako by šlo o něco samozřejmého, na co se připravovaly. Jako by těhotenství vznikla zcela jiným způsobem, než si kdokoli dokázal představit.

Vyšetřovatelé začali pátrat po každé možné alternativě. Uvažovalo se o pašovaných látkách, o hormonálních injekcích, dokonce i o kolektivní halucinaci. Nic z toho však neodpovídalo realitě. Až jeden z vyšetřovatelů — mladý, přehnaně precizní muž — si všiml nesrovnalostí v dávno odloženém dokumentu. Požádal o přístup do archivu vězeňské nemocnice, konkrétně k záznamům o pravidelných lékařských prohlídkách vězenkyň.

Na první pohled bylo vše v pořádku. Data seděla, podpisy seděly, výsledky byly běžné. Ale když porovnal podpisy lékařů s originály ve spisu, zjistil první trhlinu ve zdánlivé dokonalosti systému. Podpisy jedné lékařky se výrazně lišily. A nejen to — časové záznamy o jejím příchodu a odchodu z nemocnice nesouhlasily s elektronickým systémem docházky. Jako by někdo během mnoha měsíců systematicky falšoval její přítomnost.

Vyšetřovatel se rozhodl jít ještě dál. Požádal o záznamy z kamer v nemocničním traktu. A až tam se objevila první stísňující odpověď. Na záběrech se opakovaně objevovala postava oděná v lékařském plášti, ale chyběly detaily. Kapuce, respirátor, rukavice — vše zakrývalo identitu. Zajímavé však bylo něco jiného: že tato osoba přicházela do nemocnice v časech, kdy podle záznamů neměla být přítomna ani jedna jediná směna.

Ve chvíli, kdy vyšetřovatelé začali rekonstruovat pohyb tajemné postavy, zjistili ještě děsivější skutečnost. Tato osoba pravidelně vstupovala do izolovaných cel — údajně kvůli zdravotním kontrolám. A všechny tyto vstupy byly podepsány jménem lékařky, která o ničem nevěděla. V archivu však chyběla jedna zásadní věc: žádný z těchto úkonů nebyl zaznamenán v oficiální dokumentaci.

Kdo tedy chodil k ženám do jejich cel? A co tam přesně dělal?

Když vyšetřovatelé provedli v laboratorním archivu důkladnější kontrolu, narazili na složku, která neměla existovat. Nebyla vedena v hlavním systému. Nebyla označena standardními kódy. Byl to starý kartonový šanon ukrytý za regálem, jehož obsah by nikdo neočekával v moderní věznici.

Uvnitř byly evidovány výsledky experimentálních postupů, které neměly s vězeňskou léčbou nic společného. Zvláštní kombinace genetických dat, poznámky o umělém oplodnění, neautorizované výzkumné protokoly. A na všech se opakoval podpis jednoho muže — bývalého zaměstnance vězeňské nemocnice, který byl podle záznamů propuštěn o rok dříve.

Jenže na kamerách se jeho tvář objevovala i poté, skrytá pod kuklou.

Tím okamžikem se začala odkrývat pravda, která otřásla celým blokem Z i vyššími úřady. Pravda, která vysvětlila těhotenství žen — a zároveň udělala z jejich izolovaných cel místo temného a nelegálního experimentu, který neměl nikdy spatřit světlo světa.

Strašlivé tajemství ukryté za těmito těhotenstvími změnilo vše.