Toho večera padal hustý, studený déšť. Kapky bušily do asfaltu jako tisíc malých kladívek a vytvářely na silnici lesklé zrcadlo. Muž spěchal domů, kabát měl promočený až na kůži, a myslel jen na to, jak rychle se dostane do tepla. Když ale míjel opuštěnou vedlejší ulici, uslyšel zvuk, který se vůbec nehodil k chladné, pusté noci.

Žalostné, slabé kňučení.

Zastavil se. V první chvíli si myslel, že se mu to jen zdá. Ale pak se ozvalo znovu — krátký, bolestivý nářek, který nedokázal ignorovat.

Pod starou pouliční lampou, jejíž světlo blikalo jako unavené víčko, ležela německá ovčanda. Tenká jako stín, špinavá, promočená, se srstí přilepenou k žebrům. I přes déšť bylo vidět její zranění: krvavé škrábance, otlaky, hluboké rány na bocích. A přesto zvedla hlavu, když se k ní muž přiblížil, a její oči — plné strachu i naděje — se upřely do jeho tváře.

Klekl si k ní, ruku napřaženou opatrně, aby ji nevyděsil. Fena se třásla, ale nevrčela. Jen tiše vzlykla a přitiskla čumák k jeho dlani, jako by v tom doteku byla poslední nitka, o kterou se může zachytit.

„Vydrž, holka,“ zašeptal. „Hned tě odvezu k doktorovi. Nechám tě samotnou už jenom minutu.“

Zabalenou do své bundy ji odnesl do auta. I přes slabost se fena snažila držet oči otevřené, jako by se bála, že když je zavře, už se neprobudí.

Na veterinární klinice zavládla okamžitá pohotovost. Lékaři přiběhli, sestry připravily stůl, světla a nástroje. Muž stál stranou, mokré oblečení na něm těžklo jako kámen, ale jeho pozornost se upírala jen na fenino chvějící se tělo.

„Je podchlazená a zraněná,“ konstatoval veterinář. „Ale to není všechno…“

Přiblížil se k ultrazvukovému monitoru. Zamračil se, pak znovu přejel sondou po fenině břiše.

„Ona je březí,“ řekl tiše.

Mužovi se stáhl žaludek. „Cože?“

„A její termín je prakticky tady. Dnes v noci pravděpodobně začne rodit. Její stav je ale tak špatný, že to nemusí zvládnout.“

Ten zbytek noci byl nekonečný. Fena byla přesunuta do porodního boxu, lékaři se střídali, kontrolovali tep, dýchání, kontrakce. Muž seděl na plastové židli, ruce sepjaté v napjaté modlitbě, a poslouchal, jak venku začíná znovu pršet. Každý vzdálený úder hromu mu připomínal, že někde na světě je stále krutost, která dokáže vyhodit na ulici těhotnou fenu na pokraji smrti.

K úsvitu se ozvalo tiché písknutí, jako jemné škrábnutí do skla. Fena porodila. Lékaři si s úlevou vydechli — alespoň první chvíle vypadaly relativně klidně.

Pak se ale ozvalo další mlčení. Podivné, těžké, znepokojivé.

Veterinář se naklonil blíž. Přimhouřil oči. Pak vykulil a ustoupil o krok.

„Podívejte se na ně,“ zašeptal jeden z asistentů. „To nejsou štěňata.“

Muž přiskočil ke sklu. Vidět přes něj mohl jen matné obrysy, ale veterináři už stáli kolem novorozených tvorů, někteří s rukou přitisknutou k ústům, jiní se strachem v očích.

„Co se to proboha děje?“ vydechl muž.

Veterinář konečně promluvil:
„To nejsou čistokrevná štěňata. Vypadají jako… jako hybridy. Nebo…“

Zmlkl. Nedokázal najít slova. Zvířata před nimi totiž měla zvláštní tvar hlavy, příliš dlouhé tlamičky na běžné štěně, neobvykle vyvinuté přední končetiny a těla posetá nezvyklou kresbou, jakou veterinář ještě nikdy neviděl. Oči se jim otevřely nečekaně brzy, lesklé a pronikavé, jako by si uvědomovali všechno kolem sebe.

„Něco takového jsem ve své praxi nezažil,“ řekl konečně lékař. „Je možné, že matka byla násilně spářena s něčím, s čím se nikdy spářit neměla. Nebo… že někdo zasáhl uměle.“

Nastalo ticho. Dlouhé, ledové.

Muž cítil, jak se mu dělá špatně. Najednou pochopil, že fenina přítomnost na ulici nebyla náhoda. Někdo ji použil. Někdo ji vyhodil. Někdo se chtěl zbavit výsledků vlastního experimentu.

A ta ubohá, zubožená fena to všechno nesla sama.

Ale příběh tím neskončil. Zvláštní tvorové se měli ukázat jako neobyčejně inteligentní. Učili se rychleji než normální štěňata, rozpoznávali lidi, reagovali na hlasy. A muž pochopil, že před sebou nemá hrozbu, ale něco jiného — tvorstvo, které se nikdy nemělo narodit v krutosti, ale přesto přišlo na svět.

A že je na něm, aby je ochránil.

To, co veterinář později odhalil, bylo mnohem děsivější než samotná podoba narozených mláďat. Ale to už je další kapitola, kterou znají jen ti, kteří se tenkrát dívali přes sklo porodního boxu…