Porodnice toho dne vypadala jako neustále pulzující, napjatý stroj. Sestřičky se na chodbách proháněly jedna kolem druhé, dveře operačních sálů se otevíraly a zavíraly, neustálé pípání monitorů se mísilo s pláčem novorozenců. Nemocnice to ráno fungovala na plný výkon a každý lékař měl pocit, že si nemůže dovolit ani minutu odpočinku.
Službu konající lékař, Dr. Márton, právě dokončil extrémně náročnou operaci. Chystal se na pár vteřin sednout, když do odpočinkové místnosti vešla mladá sestřička, lapající po dechu, a řekla jen toto:
— Pane doktore, jste potřeba. Velmi rychle.
Jeho hlas byl pevný, ale za ním vibrovalo něco znepokojivého: strach, nebo alespoň předtucha, že něco není v pořádku. Márton vstal, oblékl si nový župan a ačkoli byl unavený, jeho krok zůstal pevný. Prošel chodbou, dezinfikoval si ruce a o chvíli později zavřel dveře porodního sálu.
Ale v tu chvíli se zastavil. V krku mu vyschlo, srdce se mu rozbušilo a pak se sevřelo jako bolestný, známý obraz.
Anna ležela na posteli.
Žena, kterou miloval víc než kohokoli jiného sedm let. Žena, se kterou plánoval budoucnost. Žena, která přes noc zmizela z jeho života, jako by nikdy neexistovala. Nic mu nevysvětlila, nezanechala dopis, zprávu, nic, co by její odchod vysvětlilo. A teď tu byla, opuštěná, zmítaná bolestí, připravená se zhroutit, svírala telefon, jako by ji držel pohromadě.
Když ho uviděla, i jí se zatajil dech.
„Vy?“ zašeptala Anna a její hlas byl zároveň šokovaný, vyděšený a jaksi nadějný. „Vy jste moje lékařka?“
Márton jen přikývl. Neodvážil se nic říct. Věděl, že kdyby z jeho úst vyšlo byť jen jediné slovo, mohlo by se na povrch vyvalit sedm let potlačované bolesti a otázek, na které nikdy nebyla odpovězena.
Porod byl komplikovaný, nebezpečný a nepředvídatelný. Annin krevní tlak kolísal, srdeční tep dítěte se někdy zrychlil, někdy znepokojivě zpomalil. Márton však každý rozkaz dával s chladnou hlavou a ačkoli se navenek zdálo, že má situaci pod kontrolou, uvnitř se dělo něco úplně jiného.
Nebyl to jen pacient ležící před ním. Nebyl v sázce jen život novorozence. Bylo tam všechno, co se kdy stalo, a všechno, co se nikdy neodvážila říct.
Proč zmizela? Kam se poděla? Proč mu nestačila? A proč teď, proč se k němu vrací sem?
Jak čas plynul, všechno se zdálo čím dál vážnější. Anna sotva dýchala, tělo se jí třáslo, stisk slábl. Márton se k ní naklonil blíž, vzal ji za ruku a tiše řekl:
— Nepustím ji. Ani teď ne.
Uběhlo čtyřicet dlouhých, napjatých minut. Tým byl vyčerpaný, sestře se na čele srážel pot, Anna byla příliš unavená na slova. Pak se náhle místností ozval tichý, pak čím dál hlasitější pláč. Dítě se narodilo. Nebezpečí pominulo.
Všemi zaplavila vlna úlevy. Márton dítě zvedl, zkontroloval jeho dýchání, reflexy a pak světlo pomalu dopadlo na jeho tvář. Dítě bylo maličké, sotva pár vteřin staré, přesto mu to přineslo zvláštní, téměř děsivé poznání.
A pak se stalo něco, co nikdo nečekal.
Mártonova tvář zbledla. Podíval se na novorozeně ve svých náručích, pak na Annu a pak zpět na dítě. Sevřela se mu hruď a na okamžik se mu třásla i kolena.
Bylo to, jako by ho někdo praštil do břicha dobře mířenou pěstí.
Bylo to, jako by celá místnost přestala existovat.
Bylo to, jako by všechny jeho otázky byly zodpovězeny – odpovědi, které se nikdy neodvážil říct.
Oči dítěte byly úplně stejné jako jeho vlastní.
Stejná duhovka, stejná barva, stejný vzácný, dědičný rys, který charakterizoval jeho rodinu po generace.
Tak výrazné, že jen tato jediná otázka zůstala nezodpovězena:
Jak by to mohlo být dítě někoho jiného?
To poznání ho zasáhlo jako blesk.
Zrychlil se mu dech, myšlenky se mu točily a měl pocit, jako by se mu všechno, co kdy myslel, všechno, čemu kdy věřil, zhroutilo.
Dítě bylo jeho.
A Anna se na něj poprvé po sedmi letech podívala, jako by byla konečně připravena říct to, co vždycky tajila.
Ale příběh tím nekončil. To, co se stalo potom, bylo ještě nečekanější, ještě bolestivější a ještě více určující v životech obou.
A co se přesně stalo?
To vědí jen ti, kteří to prožili.
Ale jedna věc je jistá: existovala tajemství, která už nemohla být skryta.