Nejhorší bylo, že ta žena byla evidentně mnohem starší, než jak ji muž popisoval. A podle dat na kameni zemřela téměř deset let předtím, než se s ním vůbec seznámil.

Stála jsem tam jako přimražená. Nechápala jsem, jak je to možné. Vždyť mi říkal, že jeho žena zemřela teprve před pár lety. Vzpomínám si na jeho přesná slova: „Je to stále čerstvé, někdy mám pocit, že se nemohu nadechnout.“ Ale tady, přímo přede mnou, byla vytesaná pravda, která se nedala popřít. Ta žena byla mrtvá celé dekády.

V hlavě se mi rozběhla lavina otázek. Komu tedy patřila bolest, o které mluvil? Proč říkal, že její fotografie má dodnes v šuplíku, když tahle minuta, tahle tvář, byla evidentně dávno uzavřená kapitola? A co bylo nejhorší – proč se tak bál, že sem přijdu?

Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. Podvědomě jsem se rozhlédla kolem sebe, jako bych čekala, že se někdo objeví a vysvětlí mi, že jsem na špatném místě. Ale nebyla jsem. Na náhrobku bylo jeho příjmení, přesně tak, jak mi říkal. Jen ta žena… ta nebyla tou, o níž vyprávěl.

Zvedla jsem spadlé květiny, ale nedokázala jsem je položit. Ruce se mi třásly, jako bych držela něco těžšího než obyčejnou kytici. V tu chvíli jsem si uvědomila děsivou věc: můj muž mi lhal. A ne drobnou, neškodnou lež. Lhal o smrti své ženy, o minulosti, kterou tolikrát zmiňoval jako největší tragédii svého života.

Ale proč?

Najednou jsem si vzpomněla na jeho reakce, které jsem dříve přehlížela. Jak pokaždé změnil téma, když jsem se náhodou zeptala na její jméno. Jak se rozčílil, když jsem kdysi našla ve skříňce starou krabici s ženskými věcmi a zeptala se, zda patřily jí. Jak pokaždé tvrdil, že nechce otevírat staré rány. Tehdy mi to připadalo citlivé, bolestivé, pochopitelné. Teď to působilo jako hra, jako maska, za kterou se skrývala pečlivě ukrytá pravda.

Chtěla jsem odejít, ale v tom jsem koutkem oka zahlédla něco u paty náhrobku. Malá, kovová tabulka s vyrytým nápisem. Bylo na ní jiné jméno. Ženské. A přesto měla stejný rok úmrtí jako žena na fotografii. Něco se mi sevřelo v žaludku. Dva náhrobky sloučené v jeden. Dvě ženy, které zemřely v jeden rok. Dvě osudy, které muž nikdy nezmínil.

Najednou mi hlavou probleskla myšlenka, které jsem se snažila bránit. Co když muž, který stojí vedle mě každý den, není tím, za koho se vydává? Co když skrývá minulost, kterou se nesnaží chránit kvůli bolesti, ale kvůli strachu? Nebo vině?

Ten náhlý chlad, který mě ovanul, už nepřipomínal smutek hřbitova. Byl to strach, syrový a těžký. Nevěděla jsem, co si myslet. Vrátit se domů a mlčet? Zeptat se ho přímo? A co když má připravenou další verzi příběhu? Kolik jich vůbec je?

Stála jsem tam ještě dlouho, neschopná pohnout se. Nakonec jsem květiny položila, ale ne jako gesto pokory nebo odpuštění. Položila jsem je jako někdo, kdo odvádí tichý, nechtěný hold cizím ženám, které se nějakým způsobem staly součástí života muže, kterému důvěřuji. Nebo jsem si myslela, že důvěřuji.

Když jsem odcházela z hřbitova, věděla jsem jedinou věc: až vejdu do našeho domu a uvidím jeho oči, už nikdy to nebudou oči, kterým jsem věřila. A budu se ptát. Protože dnes jsem neobjevila jen náhrobek. Objevila jsem prasklinu v našem životě, příliš hlubokou na to, aby se dala ignorovat.