Ale něco mě nutilo dívat se dál. To, co jsem považovala za lano, se najednou napjalo, zachvělo – a pohnulo se směrem dolů. V ten moment mi došlo, že to není žádné lano.

Zamrkala jsem, přimhouřila oči a ztuhla. Na semaforu, těsně nad červeným světlem, se pomalu vinul tmavý tvar. Tělo lesklé, s šupinami, tenké, pružné. Byl to had. Obrovský had, který se zřejmě vyšplhal po stožáru až nahoru a teď se sunul po kovové konstrukci, jako by hledal cestu dolů.

Srdce mi začalo bušit tak silně, že jsem ho cítila až v krku. Nemohla jsem uvěřit, že to vidím. Bylo to jako z noční můry – dopravní špička, stovky lidí kolem, a tam nahoře mezi kabely a světly se plazí had dlouhý nejméně dva metry.

Otevřela jsem okno, abych se ujistila, že to není halucinace. Ale nebyla. Zvíře se hýbalo pomalu, s naprostou jistotou, jako by mu výška vůbec nevadila. Zastavila jsem dech, když vystrčilo hlavu přímo nad červené světlo, které mu osvětlovalo kůži krvavým leskem.

Řidič vedle mě si toho všiml také. Ukázal prstem a vytřeštil oči. Za pár vteřin už troubili ostatní, někteří dokonce vystoupili z aut. Někdo natáčel mobil, jiný křičel, že to není možné. Doprava se zastavila úplně.

Najednou se had zhoupl dolů. Visel teď jen na ocasu, hlava se vznášela nad silnicí, pár metrů nad střechami aut. Měl tmavě zelené tělo, silné, svalnaté, a jazyk, který neklidně kmitl ve vzduchu. Všichni ztuhli.

Pak, jako by něco zaslechl nebo ucítil, prudce zasyčel. Zvuk byl pronikavý, zvířecí, ale zároveň nepřirozený v městském hluku. Lidé křičeli, někdo spadl, auta couvala. Všechno se změnilo v chaos.

Vtom se rozsvítila zelená. Ironie – světlo, které mělo pustit provoz, právě ozářilo scénu, kterou nikdo z nás nikdy nezapomene. Had se pustil. Dopadl na střechu jednoho auta s tlumeným úderem. Žena za volantem vykřikla, otevřela dveře a utekla. Had se smotal, zvedl hlavu a začal klouzat dolů po kapotě, přímo na silnici.

Zavládla panika. Lidé prchali, troubili, křičeli. Já se zmohla jen na jediné – zamknout dveře, zadržet dech a sledovat.

Zvíře se konečně dostalo na asfalt a pomalu se plazilo směrem k obrubníku. Všichni ho sledovali jako v transu. Když dorazila policie, had už byl napůl v trávě. Jeden z policistů zvedl obušek, druhý držel dlouhou tyč s hákem. Bylo jasné, že to není první takový zásah.

Zastavili provoz, odvedli lidi stranou a po chvíli se podařilo hada zachytit. Někdo z davu vykřikl, že to musí být exotický druh – možná utekl z nějakého chovu. Ale nikdo si nebyl jistý.

Když ho nakonec odvezli, silnice se pomalu znovu otevřela. Ale ta scéna – červené světlo, had visící nad hlavami, křik lidí – zůstala ve mně. Ještě dlouho poté, co jsem dojela domů, jsem cítila, jak se mi třesou ruce.

Ten večer jsem zapnula zprávy. A tam to bylo: „Na hlavním tahu směrem z města byl dnes dopoledne objeven velký had, který způsobil dopravní kolaps. Není jasné, odkud se vzal.“

Zamrazilo mě. Kamera ukázala záběr přesně toho semaforu, pod kterým jsem stála. Na záběru byl had zachycený v momentě, kdy se zrovna spouštěl dolů – přesně ten okamžik, který jsem viděla naživo.

Dívala jsem se na to znovu a znovu, neschopná uvěřit, že jsem byla tak blízko. A od té doby, kdykoli zastavím na červenou, podívám se vzhůru. Už nevidím jen světla. Vidím místo, kde se může stát cokoli.