Po babiččině smrti se v našem domě něco změnilo. Zpočátku to bylo téměř nepostřehnutelné: hodiny se zastavily přesně o půlnoci nebo se v kuchyni ozývalo tiché cinkání lžic, i když tam nikdo nebyl. Připisovali jsme to únavě a nervozitě. Ale pak se to začalo dít každou noc.
Všechno to začalo v den pohřbu.
Poslední cesta
V kostele viselo husté, téměř hmatatelné ticho. Vzduch byl plný vosku, kadidla a něčeho dalšího – sladkého a znepokojivého. Kněz četl modlitbu, svíčky praskaly a já se díval do babiččiny tváře – klidné, laskavé, jako by si po dlouhém dni prostě zdřímla.
Maminka stála opodál. Ruce se jí třásly, ale oči zůstaly suché. Když přišla chvíle rozloučení, vytáhla z tašky malý černý váček, rozhlédla se kolem sebe a rychle ho schovala pod polštář v rakvi. Všechno to trvalo jen vteřinu, ale viděla jsem to.
Nejdřív jsem si myslela, že je to jen nějaký talisman, fotografie nebo dopis. Později jsem si ale uvědomila, že jsem se mýlila.
Rozhovor, na který nikdy nezapomenu
Ten večer, když jsme se vrátili domů, jsem to nemohla vydržet:
„Mami, co to bylo? Viděla jsem, jak jsi něco dala do rakve.“
Zbledla, jako bych řekla něco zakázaného.
„Nemělo to být vidět,“ zašeptala. „Tvoje babička… bála se, že po smrti nezůstane sama. Požádala mě, abych provedla rituál.“
„Jaký rituál?“
„Ochranný. Aby se její duše netoulala, aby nikdo nerušil její popel.“ „Ale když je amulet umístěn špatně…“ Maminka zaváhala. „Pak sváže nejen mrtvé, ale i živé.“
Snažila jsem se pochopit význam jejích slov.
„Co myslíš tím ‚sváže‘?“
Maminka se na mě přímo podívala:
„Nikdo nebude moci opustit tento dům. Ani ona, ani my.“
První známky
Zpočátku se to všechno zdálo být pověrčivé. Ale den po pohřbu, když jsem se chystala jít ke kamarádce, dveře se prostě neotevřely. Zámek nebyl zamčený, ale klika se nehýbala – jako by ji někdo držel z druhé strany.
Později maminka přiznala, že se také ráno pokusila odejít – a nefungovalo to. Dokonce i pošťák, který vždycky nosil dopisy, se přestal objevovat. Telefon fungoval, ale nikdo nezvedal. Internet byl pryč. Byli jsme odříznuti od světa.
V noci jsem slyšela kroky – tiché, známé. Jako moje babička, jak pomalu kráčí chodbou ve starých pantoflích. Někdy jsem slyšela její hlas:
„Nenechávej nůž na stole… nenechávej otevřené okno…“
Maminka seděla v kuchyni a mlčela. Jen jednou, když už jsem to ticho nemohla vydržet, řekla:
„Snažila jsem se to dostat zpět. Otevřela jsem rakev, ale bylo příliš pozdě. Amulet s ní splynul.“
Co bylo ve vaku
Zbytky podobných vaků jsem našla v babiččině hrudi. Každý obsahoval pramínek vlasů, sušené bylinky, malou kost a červenou nit. Mezi stránkami staré modlitební knížky byl vzkaz. Zažloutlý, téměř opotřebovaný, ale slova byla stále čitelná:
„Kdokoli umístí toto znamení, zůstane strážcem domu. Dokud duch spí, neopouštěj práh, jinak se probudíš v zemi.“
Když jsem to ukázala mámě, zbledla.
„Myslela jsem, že je to ochrana. Ale tohle… je to přísaha.“
Poslední noc
Tu noc mě probudil zvuk kroků. Máma stála u dveří a plakala.
„Volá mě,“ zašeptala. „Říká, že je jí zima, že si mám lehnout vedle ní.“
Chytil jsem ji za ruku, ale ona se odtáhla a vešla do chodby. Světlo mihotalo. Zpod dveří babiččina pokoje svítilo tlumené světlo, jako by někdo zapálil svíčku.
Když jsem vběhl dovnitř, pokoj byl prázdný. Na podlaze ležela stejná černá taška, otevřená. Vypadl z ní pramen šedivých vlasů. Maminka stála, tiskla si fotografii k hrudi a šeptala:
„Odpusť mi… Nechtěla jsem…“
Následujícího rána se dveře konečně otevřely. Vzduch byl jiný – svěží, živý. Ale maminka byla pryč. Na polštáři ležel bílý šál – tentýž, ve kterém byla pohřbena babička.
Epilog
Od té doby uplynuly tři roky. Žiji v jiném městě, ale někdy, když jdu spát, slyším tichý hlas:
„Nestůj tam jen tak, pojď pomoct prostírat stůl…“
A vím, že tam stále je. A možná i maminka.