Z otvoru se vyvalila temná, mazlavá hmota a s ní cosi, co vypadalo jako kus kovu. Muž ztuhl, poté opatrně odhrnul vrstvy masa a vytáhl předmět na světlo.

Na slunci se zaleskla malá kovová krabička, celá pokrytá rzí a mořskými usazeninami. Na první pohled vypadala stará, snad desítky let. Lidé kolem zatajili dech. „To je snad vtip,“ zamumlal jeden z rybářů. Ale muž, který ji držel, jen mlčky stál a pozoroval.

Krabička byla pevně uzavřená, ale když do ní opatrně udeřil koncem nože, víko povolilo. Uvnitř ležely dvě věci: malý kus látky s vyšitým číslem a zmačkaná černobílá fotografie. Na snímku byla zachycena rodina – muž, žena a malé dítě, stojící na lodi. V pozadí bylo vidět stejný typ mola, u kterého rybáři právě stáli.

Nastalo ticho. Někteří si vyměnili pohledy, jiní couvli o krok zpět, jako by se dotýkali něčeho, co mělo zůstat zapomenuto. Starší muž z davu, který celou dobu mlčky přihlížel, se najednou rozechvěl. Pomalu přistoupil blíž a prstem přejel po fotografii. „Tohle… to je můj otec,“ zašeptal. „Zmizel před padesáti lety při bouři. Na té lodi jsme ho naposledy viděli.“

Rybáři zůstali stát bez hnutí. Nikdo nevěděl, co říct. Muž si vzal fotografii, prsty se mu třásly. „Nikdy jsme nenašli ani trosky,“ dodal tiše. „Jen mluvili o mořském dně, o proudech…“

Nikdo se už nezasmál. Všichni cítili, že ten den nevytáhli jen rybu, ale i příběh, který měl zůstat v hlubinách. Rybáři krabičku pečlivě zabalili a předali ji muži, který ji držel, jako by se bál, že se znovu potopí.

K večeru se moře ztišilo a zapadající slunce obarvilo vodu do krvavě rudé. Rybáři mlčky seděli na molu. Nikdo už nefotil ani nežertoval. Všichni měli v očích zvláštní prázdno – pocit, že dnešní úlovek nebyl o trofeji, ale o návratu něčeho, co moře drželo příliš dlouho.

A když poslední paprsek světla zmizel pod hladinou, voda se na okamžik zavlnila, jako by tam dole někdo šeptal jméno, které nikdo už nechtěl slyšet.