Starší žena vstoupila do malého obchodu s potravinami. Opírala se o hůl, každý její krok byl pomalý, těžký, jako by v něm byla shrnuta celá váha jejího života. Vlasy měla stříbřité, svázané do jednoduchého uzlu, obličej byl unavený, ale její oči stále nesly zvláštní klid – klid člověka, který už poznal bolest, samotu i mlčení.

Procházela uličkami a prsty jemně přejížděla po regálech. Vzala do ruky balíček těstovin, chvilku ho držela, a pak s povzdechem vrátila zpět. Potom zvedla láhev mléka, podívala se na cenu a znovu ji odložila. Nakonec se zastavila u rohlíků. Opatrně je počítala, jako by každý kus znamenal víc než jen jídlo. Když přišla k pokladně, vytáhla z kapsy drobný sáček mincí. Chvíli je třídila, snažila se usmívat, omlouvala se, že nemá dost. Některé věci položila zpět na pult.

Lidé kolem mlčky pozorovali. Někteří odvrátili pohled, jiní si něco šeptali. Jen prodavačka, unavená po dlouhé směně, chladně oznámila částku. Žena kývla a pomalu si schovala nákup do staré tašky.

A pak to přišlo. Při cestě ke dveřím se její noha zachytila o roh regálu. Hůl jí vyklouzla z ruky, a tělo se sesunulo na tvrdou, studenou podlahu. Zvuk pádu se rozlehl celým obchodem. Na okamžik se všechno zastavilo.

Hlavy se otočily, oči přihlížejících se setkaly s jejími. Byly v nich bolest, bezmoc a zároveň prosba – prosba, která nevyžadovala slova. Ale nikdo se nepohnul. Jeden muž jen přitiskl nákupní košík k sobě a sklopil hlavu. Mladá žena poodešla stranou, jako by se jí situace netýkala. A někdo další vytáhl telefon a začal natáčet.

Stařenka ztěžka dýchala. Pokusila se vzít zpět svou hůl, ale ta ležela příliš daleko. Místo toho se začala pomalu plazit po zemi směrem k východu. Její dlaně klouzaly po dlaždicích, taška s nákupem se vysypala a rohlíky se rozkutálely do stran. Obchodem se rozhostilo trapné ticho.

A právě v té chvíli se ozval jiný krok. Z davu vystoupila dívka – sotva patnáctiletá, s batůžkem na zádech. Přiběhla k ženě, klekla si vedle ní a položila jí ruku na rameno. „Nebojte se, pomůžu vám,“ zašeptala. Vzala do ruky hůl, podala jí, a s námahou se jí podařilo ženu postavit zpět na nohy.

Dav se pohnul až tehdy. Najednou několik lidí přiskočilo, aby zvedli tašku, sebrali rohlíky, vrátili rozkutálené drobnosti. Prodavačka, která předtím mlčela, přiběhla s lahví vody. Muž, co se jen díval, nabídl, že ji doprovodí domů.

Atmosféra se změnila během několika vteřin. To, co před chvílí působilo jako krutá lhostejnost, se proměnilo v nečekanou vlnu lidskosti. Ale trvalo to až do okamžiku, kdy někdo – dítě bez váhání – udělalo první krok.

Stará žena stála opřená o hůl, oči se jí leskly slzami. Tentokrát to nebyly slzy bolesti, ale něčeho jiného – něčeho, co vypadalo jako úleva. Dívala se kolem sebe a šeptala: „Děkuju.“

A lidé cítili, že v tom okamžiku nešlo o nákup, o pád, ani o studenou podlahu. Šlo o zrcadlo. Zrcadlo, do kterého se každý podíval a spatřil vlastní svědomí.