To ráno začalo jako každé jiné – slunce teprve prosvítalo skrze závěsy, z kuchyně voněla káva a matka chystala snídani. Všechno se zdálo být v pořádku, dokud se dům nerozezněl pronikavým křikem. Pětiletý Jakub, obvykle veselý a hravý chlapec, křičel tak zoufale, že jeho rodiče okamžitě vběhli do jeho pokoje. Seděl na posteli, oči plné slz, ruce přitisknuté k uchu a opakoval jedinou větu:

„Mami, někdo tam je! Je to v mém uchu, hýbe se to!“

Matka nejdřív nechápala. Myslela si, že měl noční můru nebo že si něco vsunul do ucha při hře. Pokusila se ho utišit, ale Jakub byl k neutišení. Každý pokus o dotek ho vyděsil ještě víc. Otec, který zůstal chvíli v šoku, se rychle vzpamatoval, popadl klíče a rozjel se s chlapcem do nejbližší nemocnice.

Cesta trvala sotva deset minut, ale každá vteřina se zdála nekonečná. Jakub seděl na zadním sedadle, plakal a stěžoval si, že „to“ se hýbe. Záchvaty bolesti přicházely v nepravidelných intervalech a otec cítil bezmoc, jakou dosud nikdy nezažil.

Na pohotovosti se jich ujala mladá lékařka. Zpočátku se snažila zachovat klid a s úsměvem chlapce uklidnit. Prohlédla mu ucho, ale nic zvláštního neviděla. Udělali i několik snímků, které neodhalily žádný cizí předmět. Doktorka dokonce naznačila, že možná jde o dětskou fantazii nebo pokus vyhnout se školce. Ale Jakub se třásl, oči měl rozšířené strachem a opakoval:

„Prosím, doktore, vyjměte to. Hýbe se to… cítím to!“

Zdravotní sestra, která právě vcházela do místnosti, přinesla silnější světlo. Naklonila Jakubovu hlavu, zasvítila mu dovnitř a v tu chvíli zbledla jako stěna. Odskočila a vykřikla. Lékařka se k ní přiblížila, nahlédla také a její profesionální jistota se okamžitě rozpadla.

Uvnitř ucha se něco pohybovalo. Pomalu, jakoby s vědomím, že je pozorováno.

Lékařka přivolala dalšího kolegu – zkušeného otorinolaryngologa. Ten si nasadil speciální nástavec a zůstal stát v němém úžasu. V uchu malého chlapce se nacházela živá švábí samička, pravděpodobně přilákaná teplem a vůní. Musela se tam dostat během noci, když Jakub spal.

„Okamžitě mu dejte sedativum,“ nařídil lékař. „Musíme to vyjmout, ale musíme být opatrní, aby se hmyz neponořil hlouběji.“

Zákrok trval několik napjatých minut. Lékař použil drobný nástroj s kleštičkami a pomalu, milimetr po milimetru, začal hmyz vytahovat. Každý pohyb doprovázelo napětí v celé místnosti. Rodiče stáli opodál, matka svírala dlaně a šeptala modlitbu. A pak – konečně – se z Jakubova ucha objevila nožička, křídlo a nakonec celé tělo.

Na stole ležel živý, ale omámený šváb, téměř tři centimetry dlouhý. Všichni v místnosti se odmlčeli.

Lékař položil nástroj, utřel si čelo a tiše pronesl:
„Je to zázrak, že to dítě neutrpělo trvalé poškození.“

Jakub okamžitě přestal plakat, unavený, ale konečně bez bolesti. Lékaři ho sledovali ještě několik hodin a předepsali preventivní antibiotika.

Když se rodina vrátila domů, matka ještě dlouho nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Dům celý vyčistila, zavolala deratizátory a Jakub několik nocí spal u rodičů v posteli.

Zpráva o případu se rozšířila po celém městě. Nemocnice potvrdila, že podobný incident není ojedinělý – lidé po celém světě se občas probudí s nepříjemným pocitem v uchu a zjistí, že se tam dostal hmyz. Ale u dětí je to zvlášť nebezpečné.

Lékaři doporučují, aby rodiče nikdy nepodceňovali stížnosti svých dětí, i když se zdají přehnané. Jakubův příběh se stal varováním – i drobný problém může skrývat něco mnohem vážnějšího.

Dnes, několik měsíců po incidentu, je Jakub opět veselý a zdravý. Když se ho někdo zeptá na tu událost, odpoví prostě:
„Ten brouk už je pryč, doktorka ho chytila.“

Jeho rodiče se na sebe tehdy jen podívají a zhluboka vydechnou. Protože vědí, že ten den by se mohl skončit úplně jinak, kdyby svému synovi nevěřili.