Každý den přesně ve stejnou dobu. V poledne.
Zazvonění, tichý dech, a pak dětská postava s plyšovým medvídkem v náručí, stojící nehnutě přede dveřmi. Dívka se jen dívala do kamery zvonku, neřekla jediné slovo, a po chvíli utekla. Nejdřív jsem si myslela, že si hraje – že je to jen hra na schovávanou. Ale když se to opakovalo den co den, včetně víkendů, pocit zvědavosti vystřídal neklid.

Dívka byla vždy čistě oblečená – kabátek s krajkou, růžové punčochy, stejné copánky, stejné malé rukavičky. Vypadala jako dítě z pohlednice, ale něco na ní bylo zvláštní. Ta vážnost v očích, to ticho, ta přesnost, s jakou se objevovala vždy ve stejnou minutu, jako by dodržovala nějaký neviditelný rituál.

Byla jsem v práci, a tak jsem ji nikdy neviděla naživo. Jen skrze kameru chytrého zvonku. A pokaždé, když jsem si přehrávala záznam, měla jsem pocit, že se mi dívá přímo do duše. Dlouho, nehybně, skoro prosebně.
Začala jsem být nervózní. Proč chodí zrovna ke mně? Znala mě? Bylo jí vůbec dovoleno chodit ven sama?

Jednoho dne jsem se rozhodla, že přijdu dřív domů a zjistím, co se děje. V poledne jsem tiše čekala za dveřmi.
Zazvonění.
Srdce mi bušilo jako o závod. Otevřela jsem dveře – a ona tam opravdu stála.
Malá, asi sedmiletá dívka, s medvídkem v náručí a slzami na krajíčku. Když mě uviděla, ustoupila o krok, jako by se lekla.

„Zlatíčko, koho hledáš?“ zeptala jsem se tiše.
Ale ona nic. Jen ukázala na mé dveře, pak na plyšového medvídka, a potichu řekla:
„Tady bydlela paní Alena?“

Zůstala jsem stát jako přimrazená. Alena – moje sousedka z bytu přede mnou. Před dvěma měsíci zemřela na infarkt. Byla to starší dáma, osamělá, ale laskavá. Děti z okolí ji měly rády, často jim dávala bonbony, vyprávěla pohádky, a právě před Vánoci zmizela její světla z oken.

Dívka mi pak šeptem řekla:
„Paní Alena mi slíbila, že mi ušije šaty pro mého medvídka. Říkala, že mám přijít, až bude jaro…“
V očích se jí leskly slzy a mně došlo, že vůbec netuší, co se stalo.

Klekla jsem si k ní a snažila se vysvětlit, že paní Alena už tu nebydlí. Ale dívka tomu nechtěla uvěřit.
„Ale ona mi to slíbila,“ opakovala pořád dokola.
Nakonec odběhla stejně jako dřív – rychle, bez ohlédnutí.

Další den se neobjevila. Ani ten další. Až třetího dne přišli dva policisté a požádali mě o záznam z kamery. Ukázalo se, že matka dívky ji zoufale hledala – dítě prý odcházelo každý den po škole, ale nikdo nevěděl kam.

Když matku přivedli na stanici a pustili jí záznam, rozplakala se.
„Paní Alena byla moje teta,“ řekla. „A tahle malá byla její miláček. Nosila jí dorty, hrála si u ní, a teta jí často říkala, že až přijde jaro, budou spolu šít šaty pro jejího medvídka. Když Alena zemřela, dceři jsme to neřekli. Mysleli jsme, že zapomene.“

Ale nezapomněla.
Každý den, přesně ve stejnou dobu, přicházela ke dveřím, kde naposledy slyšela laskavý hlas staré paní. Možná doufala, že se otevřou a že tam opět uvidí někoho, kdo ji měl rád.

Od té doby mám na dveřích malý věnec z bílých květin a u něj nápis:
„Paní Alena tu není, ale její sliby žijí dál.“

A když někdy zaslechnu zvonek přesně v poledne, vždycky na chvíli ztichnu. Protože některé duše – i ty nejmenší – si svou cestu ke ztracené lásce najdou, ať už mezi námi stojí cokoli.