Po rozvodu jsem byla přesvědčená, že už nikdy nikoho nenajdu. Můj bývalý manžel mě roky ponižoval – říkal mi, že jsem ošklivá, že beze mě by byl šťastnější, a že o mě nikdy nikdo neprojeví zájem. Po čase jsem tomu začala věřit. Cítila jsem se prázdná, nechtěná, bez hodnoty. Když mě nakonec opustil kvůli jiné ženě, paradoxně se mi ulevilo. Poprvé po letech jsem mohla svobodně dýchat.

Přátelé mi radili, abych zkusila seznamku. Zpočátku jsem se bránila – zdálo se mi to trapné a umělé. Ale jednou večer, ze samoty a nudy, jsem si vytvořila profil. Nečekala jsem nic, jen trochu rozptýlení. Překvapilo mě, kolik lidí mi psalo – komplimenty, pozvánky, otázky. Po letech ticha a chladu to bylo zvláštní, ale potěšující.

A pak se objevil on. Jeho zprávy byly jiné. Nebyly povrchní, nepsal jen o vzhledu, ale zajímalo ho, co čtu, co mě baví, čeho se bojím. Mluvil se mnou jako se starou známou. Vtipkovali jsme, sdíleli příběhy z dětství, dokonce jsme spolu probděli několik nocí u chatu. Pomalu jsem si k němu vytvořila důvěru.

Jediné, co mi vrtalo hlavou, byla jeho anonymita. Nikdy neposlal fotku obličeje. V profilu měl jen snímky očí, ruky s kávou, zadní pohled ve stínu. Tvrdil, že je plachý a že si chrání soukromí kvůli práci. Chtěla jsem věřit, že má důvod. Připadal mi tak milý, že jsem to brala jako drobnou zvláštnost, ne varovný signál.

Po několika týdnech navrhl, že bychom se mohli setkat. Nejprve jsem váhala, ale nakonec jsem souhlasila. Chtěla jsem, aby všechno bylo dokonalé – uklidila jsem byt, uvařila večeři, zapálila svíčky. Oblékla jsem si šaty, které jsem roky nenosila, a nervózně čekala.

Když zazvonil zvonek, srdce mi bušilo jako o závod. Udělala jsem pár kroků ke dveřím, zhluboka se nadechla a otevřela.

V tu chvíli jsem vykřikla. Stála jsem jako přimražená. Přede mnou stál můj bývalý manžel.

V ruce držel kytici růží a na rtech měl ironický úsměv, který jsem až příliš dobře znala. „Říkal jsem ti přece,“ pronesl tiše, „že tě nikdo jiný nebude chtít.“

Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. Nedokázala jsem se pohnout. V hlavě mi vířily vzpomínky – jeho křik, nadávky, slzy, noci strachu. Všechno se vrátilo v jediném okamžiku.

Ukázalo se, že si vytvořil falešný profil, aby mě sledoval. Chtěl zjistit, jestli jsem si opravdu našla někoho nového. A když zjistil, že se chystám na rande, rozhodl se „přijít osobně“.

Zavřela jsem dveře, ale on je zvenku chytil. Začal křičet, že mu patřím, že ho nesmím opustit. V panice jsem popadla telefon a zavolala policii. Dorazili během pár minut, ale mně to připadalo jako věčnost.

Teprve když ho odvedli, propukla jsem v pláč. Ten večer jsem pochopila, že můj rozvod s ním sice byl papírově uzavřený, ale emocionálně jsem se z toho vztahu ještě nevymanila.

O několik dní později jsem si účet na seznamce smazala. Potřebovala jsem čas, abych se znovu našla – bez přetvářky, bez strachu, bez jeho stínu. Dnes už vím, že láska nezačíná na obrazovce ani v profilu plném líbivých slov, ale v klidu a bezpečí, které člověk cítí s ám s sebou.

A ten večer, který začal jako naděje na nový začátek, se stal připomínkou, že někdy musíme projít děsem, abychom konečně pochopili, co znamená svoboda.