Byla hluboká noc. Ticho, které se rozléhalo po domě, přerušoval jen tlumený šum vody. Probudila jsem se s pocitem, že něco není v pořádku. Na displeji telefonu svítilo 3:07. Otočila jsem se, a když jsem sáhla vedle sebe, postel byla prázdná.

Nejdřív jsem si myslela, že si jen odskočil pro vodu nebo nemohl spát. Ale pak jsem zaslechla sprchu. Tekoucí voda ve tři ráno? To nebylo obvyklé. Tiše jsem vstala, natáhla župan a bosá přešla ke koupelně. Dveře byly pootevřené, v místnosti se rozléhalo tlumené šumění kapek dopadajících na dlažbu.

Schovala jsem se ve dveřích a nahlédla dovnitř. A tehdy mi do očí vyhrkly slzy.

Můj manžel stál pod proudem vody, úplně oblečený, s hlavou skloněnou. Na zemi před ním ležel malý plastový koník – hračka naší dcery. Držel ho v rukou, jako by to byl nejcennější poklad na světě. Jeho ramena se třásla. Neplakal hlasitě, jen tiše, jako by se bál, že ho někdo uslyší.

Ten pohled mi zlomil srdce.

Před několika měsíci jsme přišli o naši dceru. Byla to nehoda, která změnila všechno. Každý den od té doby jsme se snažili žít dál, alespoň předstírat, že se to daří. Já jsem o tom dokázala mluvit. On ne. Uzavřel se do sebe, přestal jíst, spát, mluvit. Jen občas zmizel na pár minut a vrátil se s pohledem, který říkal víc než tisíc slov.

A teď jsem ho viděla – v noci, ve sprše, s tou malou hračkou, kterou naše dcera milovala. Držel ji, jako by s ní mluvil. A možná opravdu mluvil, jen velmi potichu, tak, aby to slyšela tam, kde teď je.

Nevydržela jsem to. Vešla jsem dovnitř, pomalu, tiše. On se lekl, ale neuhnul. Jen se na mě podíval, a v těch očích bylo všechno — láska, smutek, vina, bezmoc. Přistoupila jsem k němu, objala ho, a voda ze sprchy nás oba zalila. Stáli jsme tam dlouho, bez slov.

Bylo to poprvé, co od její smrti opravdu plakal.

Voda tekla, odnášela slzy, kapky padaly na dlažbu a mísily se s naším tichem. A já si uvědomila, že někdy se člověk zlomí ne proto, že je slabý, ale proto, že příliš dlouho držel všechno v sobě.

Když jsme nakonec vypnuli vodu, vzal mě za ruku. Položil tu malou hračku zpět na poličku, kde dřív stála mezi jejími věcmi. A řekl jen: „Já vím, že ji neuvidíme. Ale nemůžu přestat doufat, že mě slyší.“

Od té noci už jsem se nebudila sama. Když se sprcha spustí ve tři ráno, nejdu se schovat za dveře. Jdu za ním, obejmu ho a mlčky s ním sedím. Protože někdy nejde nic spravit. Jen být tam — spolu.