Byl to obyčejný kluk. Smál se, běhal, miloval auta, komiksy a zmrzlinu s karamelem. Kdyby ho někdo potkal na ulici, nikdy by neřekl, že v jeho malém těle zuří nemoc, proti které neexistuje jistá výhra. Devítiletý Matěj měl rakovinu v terminálním stádiu. Lékaři už nemluvili o uzdravení, jen o čase – o krátkých dnech, které mu ještě zbývaly.

Jeho rodiče se rozhodli, že z každého z těch dní udělají dar. Každé ráno začínalo úsměvem, každý večer pohádkou, i když věděli, že je to jen tenká obrana před nevyhnutelným. V domě vládlo ticho, jaké zná jen ten, kdo čeká, že přijde ztráta, a přesto se snaží tvářit statečně.

Matěj byl zvláštně klidný. Neptal se, proč právě on. Možná věděl víc, než si dospělí mysleli. Často si přál sedět u okna, dívat se ven a sledovat, jak se listy na stromech pohupují ve větru. Říkal, že tam venku všechno pořád žije, a to mu stačí.

Jednoho dne ho lékař navštívil doma. Mluvil s rodiči tiše, skoro šeptem. Když odešel, matka seděla u postele a hladila syna po vlasech. Matěj se na ni podíval svýma velkýma, vyčerpanýma očima a zeptal se: „Mami, můžu si přát něco, co se mi už nesplní?“
Matka se usmála, i když se jí třásly rty. „Každé přání se dá splnit, když se najde správný důvod,“ odpověděla.

Chlapec chvíli mlčel. Pak řekl: „Nechci žádný dárek. Chtěl bych, aby až půjdu spát, nikdo neplakal.“

Ta věta v ní zůstala viset jako ozvěna. Nevěděla, co říct. Když pak večer usínal, jeho sestra Anička – o dva roky mladší, s culíky a medvídkem v náručí – se k němu přitulila. Objala ho pevně, jak to děti umí, bez strachu, bez rozumu, jen s čistou láskou.

Rodiče stáli ve dveřích. Dívali se, jak jejich děti leží vedle sebe, a věděli, že tohle je naposledy. Vzduch byl těžký a tichý. Hodiny na zdi tikaly pomalu, jako by se i čas bál jít dál.

Matěj se usmál. Položil sestru na polštář, podíval se na rodiče a tiše řekl deset slov, která si budou pamatovat do konce života:

„Nebojte se, mami, tati… já budu pořád s Aničkou.“

Pak zavřel oči. Jeho dech se pomalu ztišil, a svět se na okamžik zastavil.

Matka k němu přiklekla, vzala ho za ruku a cítila, jak jí mezi prsty zůstává teplo, které mizí rychleji, než by si přála. Otec stál za ní, neschopen slova. Místo pláče bylo jen ticho – ticho, které mělo v sobě víc bolesti než jakýkoli výkřik.

Druhý den ráno se dům probudil do jiného světa. Místo dětského smíchu znělo jen ševelení závěsů v otevřeném okně. A přesto, když Anička později řekla, že v noci cítila, jak ji někdo drží za ruku, rodiče věděli, že Matěj své poslední přání splnil.

Ten příběh se brzy rozšířil. Ne kvůli slzám, které vyvolal, ale kvůli síle, kterou v sobě nesl. Malý chlapec, který měl právo se bát, se místo toho rozhodl utišit bolest druhých. V devíti letech pochopil něco, co si mnozí neuvědomí ani za celý život – že láska má větší moc než smrt, pokud se jí člověk drží až do posledního dechu.

Jeho rodiče o něm dodnes mluví v přítomném čase. Říkají, že Matěj nezmizel. Jen přešel jinam – tam, kde už se nedýchá s bolestí, ale kde se dívá dolů a hlídá svou sestru, tak jak slíbil.

A možná právě proto jeho posledních deset slov stále zní: tichá, prostá, ale silnější než smrt samotná.