Nugget nebyla obyčejné kuře. Byla symbolem naděje. Malý, žlutý zázrak, který vrátil úsměv chlapci, jenž zapomněl, jak se smát.

Když jeho matka loni odešla, náš dům se ponořil do ticha. Každé ráno jsem poslouchala, jak se snažím probudit svého syna, ale odpovídalo mi jen ticho. Žádné „dobré ráno, mami“, žádný smích, jen pohled prázdný a vzdálený. Jídlo se ho netýkalo, kamarádi přestali chodit. Byl jako malý duch, který prochází dnem bez cíle.

A pak, jednoho květnového rána, se na dvoře objevilo to podivné stvoření – malé, potrhané kuře, které se sotva drželo na nohou. Nevěděli jsme, odkud se vzalo. Bylo zmoklé, roztřesené, ale v jeho očích byl život. A v těch jeho – záblesk radosti.

„Mami, můžu si ho nechat?“ zeptal se tehdy poprvé po dlouhých týdnech hlasem, který zněl zase jako on.

Od té chvíle byli nerozluční. Nugget chodila za ním kamkoli. Když seděl venku, seděla u jeho nohou. Když si četl, klovala do okraje knihy. A když usínal, seděla mu na polštáři. Každý den ji krmil, učil reagovat na své jméno, mluvil s ní. Zase se smál.

Všechno se začalo obracet k lepšímu – dokud jednoho rána Nugget nezmizela.

Bylo to v pondělí. Pamatuji si to přesně, protože ten den pršelo a on se rozběhl po zahradě bosý, volal její jméno, zatímco se mu voda mísila se slzami. Hledali jsme ji celý den. Našli jsme jen otisky malých tlapek u plotu a pár peříček.

Ten večer usnul s fotografií Nugget, kterou si vytiskl z mého telefonu. Stiskl ji v ruce, jako by ji mohl držet při sobě.

A pak přišlo ráno.

Když jsem otevřela dveře, ztuhla jsem. V uličce mezi kůlnou a plotem stála – Nugget. Špinavá, s několika škrábanci, ale živá. A na noze měla přivázanou červenou stužku.

Zavolala jsem na něj a on přiběhl. V okamžiku, kdy ji spatřil, se mu rozzářila tvář. Sebral ji do náruče, tiskl k sobě a opakoval: „Našel jsem tě, našel jsem tě, holčičko.“

Jenže pak jsem si všimla té stužky. A na ní… byl připevněný malý kovový štítek.

Bylo na něm napsáno:

„Děkuji, že jste ji milovali. Vrátila se tam, kam patří. — Sousedé z farmy Hillview.“

Zamrazilo mě. Hillview Farm byla farma několik kilometrů odsud. Pamatuji si, že jsem o ní slyšela – před pár týdny psali na místní stránce, že jim zmizelo mladé kuře.

Zvedla jsem oči k synovi. Držel Nugget pevně, hlavu zabořenou do jejího peří, a v očích měl znovu ten klid, který jsem tak dlouho postrádala.

V tu chvíli jsem se rozhodla. Nepovím mu to.

Nevím, jak se vrátila. Možná ji našli, možná ji přinesli. Možná se opravdu sama vydala domů. Ale vím, že ten malý pták mu zachránil dětství. Že mu připomněl, jak vypadá láska, jak chutná smích a jak zní život.

A jestli to znamená, že někde tam venku někdo ztratil své kuře, pak doufám, že i oni mají svůj zázrak. Protože ten náš se jmenuje Nugget.