Loki byla moje nejlepší přítelkyně. Adoptovala jsem ji, když jsem se po těžkém rozchodu cítila úplně sama. Byla to obyčejná kříženka, ale s neobyčejně hlubokým pohledem. Vždycky jsem říkala, že v jejích očích je něco lidského — pochopení, klid a zvláštní druh moudrosti. Společně jsme prožily roky, které mě formovaly: první samostatné bydlení, novou práci, první velkou lásku.

Když jsem potkala Marka, svého budoucího manžela, Loki ho zpočátku přijala chladně. Neštěkala, neútočila, jen ho pozorovala. Tehdy jsem to považovala za běžnou reakci — chtěla mě chránit. Po čase se s ním sice smířila, ale nikdy mu úplně nedůvěřovala. A možná jsem měla její instinkt poslechnout.

Naše manželství zpočátku působilo idylicky. Cítila jsem se šťastná, měla jsem po svém boku člověka, který mě miloval, a doma čekal pes, který mě vždycky vítal s nefalšovanou radostí. Jenže mezi těmi dvěma panovalo zvláštní napětí. Marek si Loki nikdy neoblíbil. Tvrdil, že „pes do ložnice nepatří“ a že „zvířata by měla být venku“. Já ho ale neposlechla. Loki pro mě nebyla jen zvíře — byla rodina.

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla první, komu jsem to řekla. Klekla jsem si k ní, pohladila ji po hlavě a pošeptala: „Loki, budeme mít miminko.“ Pomalu se ke mně přitulila, olízla mi ruku a položila hlavu na můj břich, jako by přesně rozuměla, co to znamená.

Od té chvíle se začala chovat jinak. Každý večer mi ležela u nohou nebo na břiše, poslouchala tlukot nového života a reagovala na každý pohyb dítěte. Bylo to dojemné. Jenže zároveň se z ní stala neústupná ochránkyně. Jakmile se ke mně Marek přiblížil, Loki ztuhla. Když mě chtěl obejmout, vrčela. Když mě pohladil, postavila se mezi nás. A když jednou položil ruku na můj břich, zakousla se mu do dlaně.

Byla jsem v šoku. Marek zuřil, křičel, že pes je „šílený“ a že ho musíme dát pryč. Já se ale postavila proti tomu. Věřila jsem, že Loki jen žárlí, že mě chce chránit. Byla jsem přesvědčená, že až se miminko narodí, všechno se uklidní.

Jenže po porodu se všechno změnilo — ne však tak, jak jsem doufala.

První dny po návratu z nemocnice jsem byla vyčerpaná, plná emocí a hormonů. Marek se tvářil starostlivě, ale něco v jeho chování se mi nezdálo. Loki se od postýlky ani nehnula. Když Marek přišel do pokoje, zvedla hlavu, zavrčela a sledovala ho každým krokem.

Jednou v noci jsem se probudila na tichý pláč miminka. Marek už byl u postýlky. Loki stála mezi námi, zježená, s tichým, varovným vrčením. „Zklidni se,“ řekl jí Marek podrážděně a natáhl ruce k dítěti. Ale Loki se ani nepohnula. Její oči byly přimrazené k jeho tváři.

V tu chvíli jsem si všimla něčeho, co mi dřív unikalo — pohybu jeho ruky. Měl ji schovanou pod dekou, těsně u dítěte. Když jsem zvedla světlo z telefonu, uviděla jsem v jeho dlani polštář.

Ztuhla jsem. Všechno se stalo během vteřiny. Loki zavrčela, vyskočila a odstrčila ho stranou. Marek upadl, zaklel a v očích měl děs. Já popadla dítě a utekla do vedlejšího pokoje. Zavolala jsem policii.

Vyšetřování odhalilo pravdu, kterou jsem nechtěla slyšet: Marek byl pod tlakem dluhů a psychických problémů, které přede mnou skrýval. Chtěl, abych „zmizela“ i s dítětem, protože věřil, že by tím získal peníze z pojistky, kterou uzavřel krátce před porodem.

Když mi to policista řekl, seděla jsem v čekárně veterinární kliniky, kam jsem přivezla Loki na vyšetření – měla drobná zranění z té noci. Seděla tiše, hlavu položenou mi na koleni, oči klidné a smutné. Tehdy jsem pochopila všechno.

Ona to věděla. Celou dobu cítila, že něco není v pořádku. Chráníla mě i mé dítě, když já jsem neviděla to, co měla přímo před očima.

Od té doby žijeme jen my tři – já, moje dcera a Loki. Každý den jí děkuji za to, že nás zachránila. A pokaždé, když se ke mně přitulí a položí mi hlavu na koleno, vím, že mezi námi existuje pouto, které překračuje hranice slov i rozumu.