Sedmdesátiletý Josef Marek žil celý život v malé vesnici na okraji Vysočiny. Jeho dům, postavený ještě jeho dědečkem, stál na kraji lesa, kde noci bývají hluboké a ticho občas přeruší jen houkání sovy nebo šustění větví. Nikdy nebyl pověrčivý člověk. Ale poslední týdny ho začaly pronásledovat zvuky, které nedokázal vysvětlit.

Každou noc, přesně kolem třetí hodiny ranní, slyšel zpod verandy zvláštní šramot. Nejprve si myslel, že jde o myši nebo lasičku, ale zvuky byly příliš hlasité, příliš organizované — jako by se pod domem pohybovalo něco většího. Několikrát se snažil přes den pod verandu nahlédnout, ale prostor byl příliš úzký a tmavý. Jen cítil zvláštní zápach, něco mezi vlhkou zeminou a zkaženým listím.

Tu noc, kdy se rozhodl zjistit pravdu, panovalo těžké dusno. Vzduch byl klidný, ale nabitý napětím. Josef popadl baterku, starou lopatu a vydal se ven. Dlažební kameny na dvoře se leskly od rosy a jeho kroky se ozývaly do ticha. Když přistoupil k verandě, srdce mu bušilo tak silně, že slyšel vlastní tep.

Klekl si a posvítil do mezery pod prkennou konstrukcí. Světlo se odrazilo od něčeho bělavého. Když zaostřil, ztuhl. Pod verandou se v řadách a hromadách válely stovky oválných útvarů, připomínajících vejce. Byly veliké asi jako pěst dospělého člověka, pokryté tenkou, lesklou skořápkou s nazelenalým odstínem. Některé se lehce pohupovaly, jako by se pod nimi země chvěla.

Zvědavost přemohla strach. Opatrně sáhl pod verandu a jedno vejce vytáhl ven. Bylo teplé, překvapivě těžké a pokryté tenkou vrstvou vlhké hlíny. V tu chvíli si všiml, že povrch jemně pulsuje, jako by v něm tlouklo srdce. Vyděšeně ho pustil, ale vejce se nerozbilo — spíše zlehka odskočilo a zůstalo neporušené.

Josef, který celý život pracoval jako zahradník, měl s přírodou zkušenosti. Ale nic takového nikdy neviděl. Napadlo ho, že by mohlo jít o nějaký druh plazů, snad hadů nebo ještěrek, ale počet vajec byl zarážející. Kdo by mohl naklást tolik vajec pod dřevěnou verandu? A proč se pohybovala?

V zoufalém pokusu pochopit, s čím má tu čest, se rozhodl jedno rozbít. Položil ho na zem, zvedl lopatu a udeřil. Skořápka praskla s podivným vlhkým zvukem. Z nitra se vyvalila hustá, mléčně zbarvená tekutina a mezi ní se cosi pohnulo.

Josef ucouvl. V kaluži leželo malé, průsvitné stvoření s tenkými končetinami a neúměrně velkou hlavou. Jeho kůže byla skoro průhledná a pod světlem baterky bylo vidět, jak v ní pulsuje krev. Neznámý tvor otevřel oči – malé, černé, lesklé kuličky – a krátce se pohnul, jako by se snažil nadechnout.

Stařec vykřikl a ustoupil o několik kroků. V té chvíli se ozvalo šustění pod verandou. Ostatní vejce se začala hýbat. Desítky z nich vibrovaly a některá se otvírala, jako by reagovala na zvuk rozbití prvního. Z nitra se vyklubávaly další bytosti, které se pomalu sunuly ven, zanechávajíce za sebou slizké stopy.

Josef prchal do domu a zamkl dveře. Seděl celou noc u okna a sledoval, jak se na dvoře míhá světlo baterky, kterou upustil. Kolem třetí hodiny ráno šustění utichlo. Když se rozednilo, sebral odvahu a vyšel ven.

Pod verandou už nebylo jediné vejce. Jen vlhká zem a stopy, které mizely směrem k lesu. Na dvoře ležela prázdná skořápka, kterou rozbil. Uvnitř byla zaschlá tekutina, připomínající vosk. Josef si uvědomil, že ať už ti tvorové byli cokoli, teď jsou pryč — a on o nich nemá žádný důkaz.

O několik dní později přijeli odborníci z místní univerzity, ale nenašli nic. Žádné vejce, žádné stopy, žádné vysvětlení. Jen ticho lesa, které se zdálo být hlubší než dřív.

Josef od té doby nikdy pod verandu nevkročil. Na podzim se rozhodl dům prodat a odstěhovat se k dceři. Když se ho ptali, proč, jen tiše odpověděl:
„Protože některé věci pod zemí je lepší nechat spát.“