Ilja, šestiletý chlapec s pihami na nose a neposednými vlasy, byl z celé party nejzvědavější. Neustále se ptal, zkoumal, zkoušel, co se dá. A právě jeho oči první zahlédly něco zvláštního.
Na písku, jen pár kroků od vody, leželo silné, mokré lano. Vypadalo, jako by ho sem přinesl proud. Jeden konec mizel v řece, zatímco druhý ležel těsně u jeho nohou.
„Podívejte!“ zvolal Ilja, sklonil se a natáhl ruku. „Co myslíte, co to je?“
„Nesahej na to,“ ozval se opatrně Saša, nejstarší z chlapců. „Může to být odpad, nebo… nebo past!“
„Anebo poklad!“ zasmál se Ilja. Ale v jeho hlase bylo víc napětí než radosti.
Chlapec se přesto sehnul a chytil konec lana. Bylo ledově studené, mokré a těžké. Když za něj poprvé zatáhl, cítil odpor – jako by na druhém konci bylo něco velkého a těžkého.
„Hej, pomozte mi!“ zavolal. Nikdo se ale ani nepohnul. Místo toho všichni ustoupili o krok zpátky.
„To nedělej,“ řekl Saša znovu, tentokrát tišeji.
Ilja se však nedal. „Jen chci vědět, co to je.“ Zatáhl podruhé – silněji. Lano se trochu napjalo a z vody se ozvalo šplouchnutí. Na hladině se rozběhly kruhy, které se pomalu šířily po řece.
Několik kluků se rozběhlo pryč. „Ty jsi blázen!“ zakřičel někdo přes rameno. O chvíli později byl Ilja sám. Jen on, řeka a to podivné lano, které se táhlo do hlubin.
Srdce mu bušilo tak silně, že sotva dýchal. Pomalu, krok za krokem, tahal dál. Cítil, jak se něco těžkého zvedá ode dna. Voda začala vřít, bahno stoupalo k hladině a vzduchem se nesl zvláštní, zatuchlý zápach.
A pak to uviděl. Z hlubin se vynořil tmavý tvar. Nejdřív to vypadalo jako kus dřeva, ale když se přiblížil k hladině, Ilja si všiml, že má to „dřevo“ ruce. Tenké, bílé, pomalu se pohybující ruce, které se kolébaly v proudu. Z vody se zvedla hlava, obalená řasami, bledá a nateklá. Ilja vykřikl a pustil lano.
Postava se pomalu otočila ve vodě, zhoupla se a dopadla tváří do mělčiny. Ilja couvl, ale nohy ho neposlouchaly. V uších mu hučelo, žaludek se mu zvedl. Pak se rozběhl. Utíkal, jak nejrychleji mohl, aniž by se ohlédl.
Na cestě k vesnici narazil na kamarády, kteří se skrývali mezi stromy. „Co to bylo?“ vykřikl Saša.
Ilja byl bílý jako křída. „Nevím,“ vydechl. „Člověk. Ale mrtvý.“
Chlapci běželi domů a pověděli všechno rodičům. Dospělí se nejprve smáli, ale když viděli Iljův výraz, jejich úsměv zmizel. O hodinu později stáli na břehu řeky tři muži s pochodněmi a policista s baterkou. Lano leželo tam, kde ho Ilja pustil. Jeden z mužů ho zvedl – konec byl přetržený.
„Nic tu není,“ řekl policista po chvíli hledání. „Možná jen starý pytel, který v proudu vypadal jako tělo.“
Ale Ilja věděl, co viděl. Tu bledou tvář, ty prsty svírající proud. Na ten pohled by nezapomněl, ani kdyby chtěl.
V noci se probouzel s výkřikem. V uších slyšel šumění vody, v mysli cítil chlad lana. Několikrát se pokusil k řece vrátit, ale nikdy to nedokázal. Něco ho tam táhlo, ale zároveň odtlačovalo.
O tři dny později našli rybáři o několik kilometrů níž po proudu tělo muže. Byl zamotaný do řas a bahna, a kolem zápěstí měl pevně obtočené stejné lano, které Ilja viděl. Nikdo nevěděl, kdo to byl. V kapse měl jen zrezivělý přívěsek a kus papíru, z něhož se dalo přečíst jediné slovo: „Čekám.“
Od té doby se děti z vesnice k řece nevracely. Říkalo se, že v noci je slyšet, jak voda šumí jinak – jako by z hlubin někdo tiše tahal za lano, které už nikdo nechce držet.
A když se někdo odvážil projít po břehu za soumraku, měl pocit, že z vody na něj někdo hledí.
Řeka byla tichá, ale její ticho mělo nový tón – tón varování.
Nikdo se už nikdy nedozvěděl, odkud to lano přišlo, ani komu patřilo. Ale ve vesnici dodnes šeptají, že když se voda zvedne a vítr zafouká od řeky, na písku se občas objeví vlhké stopy.
A vedle nich – kousek starého lana.