Bylo chladné, šedé podzimní odpoledne. Z kostelní věže doznívaly hluboké údery zvonů, jejichž ozvěna se ztrácela v mlze. Anna klečela vedle rakve svého manžela, v černých šatech, s třesoucíma se rukama a prázdným pohledem. Voskové svíce plály tiše a jejich světlo se třáslo po kamenných zdech, jako by se i samy bály toho, co mělo přijít.

Všichni stáli v tichu, jen kněz tiše odříkával modlitbu. Anna se sklonila nad rakví, položila dlaň na studené dřevo a po tvářích jí stékaly slzy. V tom okamžiku se ozval tichý, podivný zvuk. Nejprve si ho nikdo nevšiml – snad vrzání lavice, šelest větru. Ale pak to přišlo znovu. Tlumené klepnutí. Z rakve.

Anna ztuhla. Všichni se na ni otočili. Zvuk se ozval potřetí, tentokrát hlasitěji. Vzduch v kostele zhoustl, plameny svíček se zachvěly. A pak, před zraky všech přítomných, se víko rakve pomalu pohnulo.

Kněz zalapal po dechu, několik lidí vykřiklo. Anna ucouvla a přitiskla se ke zdi. Víko se zvedlo ještě víc a z rakve se pomalu posadil muž – bledý, chladný, ale živý. Byl to její manžel.

V kostele propukl chaos. Někteří lidé utíkali ke dveřím, jiní se modlili, další stáli neschopní pohybu. Anna však nedokázala odtrhnout oči od tváře, kterou znala lépe než vlastní. Její muž se na ni díval kalným pohledem, snažil se něco říct, ale z hrdla se mu vydral jen chraplavý zvuk.

Když lékaři dorazili, vysvětlili neuvěřitelné: muž netrpěl smrtí, ale kataleptickým kómatem – vzácným stavem, kdy tělo vypadá mrtvé, srdce bije tak slabě, že je téměř nepostřehnutelné. Omyl lékařů ho stál téměř život, a chladný vzduch v rakvi ho nakonec probudil.

Příběh se rozšířil po celém městě. Lidé mluvili o zázraku, o znamení z nebes, ale také o podvodu. Někteří tvrdili, že muž fingoval vlastní smrt kvůli pojištění, jiní zase, že ho někdo chtěl umlčet.

Anna se však k tomu nevyjadřovala. Trávila celé dny v nemocnici u jeho postele a pozorovala ho, jak spí. Ale brzy si všimla, že je jiný. Jeho oči, dříve plné tepla, teď působily prázdně a cize. V noci, když se probudila, ho někdy našla, jak sedí na posteli a tiše ji sleduje. Nepromluvil. Jen se díval.

Lidé si mysleli, že příběh skončil šťastně, ale Anna věděla, že tomu tak není. Jednoho dne její muž zmizel. Beze stopy. Policie nenašla žádné stopy, žádné vysvětlení.

Od té doby ji lidé vídávali na hřbitově. Seděla před hrobem, který kdysi patřil jejímu manželovi – a šeptala slova, která slyšel jen vítr.

Říká se, že v mlhavých podzimních večerech, když zvony zní městem, lze spatřit ženu v černém, jak klečí u prázdného hrobu. A z dálky prý slyšet její tichý hlas:
„Proč ses vrátil?“

Pohřeb, o kterém mluvilo celé město, nikdy skutečně neskončil.