„Za deset let, na Štědrý den, na Times Square. Tam budu,“ řekla Sally tiše a v jejích očích byla jistota, která se zdála neotřesitelná. Slova byla jednoduchá, a přesto nesla váhu, která se vryla do Peterova srdce. Peter přikývl, jeho srdce bylo plné naděje i nejistoty zároveň.

Roky pomalu ubíhaly. Každý žil svůj vlastní život. Peter tvrdě pracoval, cestoval, od města k městu, a přesto jeho srdce vždy nosilo obraz té chvíle, kdy držel Sallyinu ruku na plese. Každý den přemýšlel, kde je, co dělá, zda také vzpomíná na ten okamžik, který sdíleli.

Uběhlo deset let. Svět se změnil, města se proměnila, lidé přicházeli a odcházeli, ale Peterovo srdce drželo slib. Teď stál uprostřed vánočního ruchu na Times Square. Barevné světelné reklamy a blikající vánoční výzdoba vytvářely kaleidoskop světla. Lidé se smáli, nesli dárky a sníh padal pomalu z nebe, a Peter neviděl světla ani neslyšel hudbu. Jeho oči hledaly pouze jednu věc – žlutý deštník, který Sally slíbila, že bude znamením, podle kterého ji pozná.

Hodiny plynuly pomalu. Peterovo srdce tlouklo rychleji a rychleji. Každý kout, každý kolemjdoucí byl sledován jeho pohledem. „Kde je? Co když se něco stalo? Co když nepřijde?“ myšlenky se mu honily hlavou. Dav se kolem něj hýbal, lidé spěchali, ale on stál téměř nehybně, jeho oči upřené do davu.

A pak někdo přišel směrem k němu. Nebyla to Sally. Stála před ním desetiletá holčička a v rukou držela žlutý deštník. Peter zadržel dech. Dítě se na něj jemně usmálo a pevně drželo deštník, jako by vědělo, jak důležitý je tento okamžik.

„Vy jste Peter?“ zeptala se tiše, ale rozhodně.

Peter přikývl, ale nemohl vydat ani hlásku. Holčička pokračovala:

„Maminka říkala, že pokud přijde ten den a nemůže tu být, mám vám předat tento deštník. Aby jste nezapomněl, že vždy dodržela svůj slib.“

Peter pomalu převzal deštník z jejích rukou. V tu chvíli měl pocit, že je opět na plese, drží Sallyinu ruku a tančí na hudbu. I když život jejich cesty rozdělil, slib byl nakonec splněn – jen jinak, než si kdy představoval.

Holčička se na něj usmála a tiše odešla. Peter zůstal stát uprostřed slavnostního davu, se žlutým deštníkem v ruce, a věděl, že vzpomínka, slib a pocit z té chvíle s ním zůstanou navždy. Město zářilo všemi barvami, sníh pomalu padal a vše se zdálo, jako by svět na okamžik zastavil, aby uctil minulost, naději a nedodržený slib, který se nakonec naplnil.