Ten den se zdál být úplně obyčejný. Jen déšť padal z oblohy proudem a zaléval prázdné ulice. Muž seděl v autě a mířil přímo na letiště. Spěchal, aby stihl svůj let, a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo stát něco výjimečného.

Pak si ale všiml podivného obrazu. U krajnice stála žena, promočená od hlavy až k patě, a vedle ní malé dítě. Oba bez deštníku, bez kabátu, bez ochrany. Na okamžik zaváhal, dokonce uvažoval, že jen projede kolem. Letadlo přece nečeká. Ale svědomí ho zastavilo. Prudce sešlápl brzdu, vystoupil z auta a zamířil k nim.

„Dobrý den,“ oslovil ženu. „Potřebujete pomoc? Proč stojíte v dešti s tímto nádherným dítětem?“

Žena k němu zvedla unavený pohled. „Nemáme kam jít,“ odpověděla tiše. „Kvůli manželovi jsem přišla o střechu nad hlavou a nevím, co s námi bude.“

Muž ani na vteřinu neváhal. Sáhl do kapsy, vytáhl klíče od svého bytu a podal je ženě. „Tady. Můj řidič vás odveze. Postará se o vás, dokud se nevrátím z cesty. Nechci, abyste tu stáli bez pomoci.“

Řidič beze slova otevřel dveře auta, žena s dítětem nastoupila a během okamžiku zmizeli v dešti. Muž se vrátil do svého vozu a pokračoval na letiště.

Dva týdny uplynuly. Po návratu z cesty se vydal přímo k bytu. Byl zvědavý, jak se jim vede. Když dorazil ke dveřím, zaklepal. Nikdo však neotevřel. Zkusil to znovu – stále nic. Dveře byly pootevřené.

Nervózně vstoupil dovnitř. V bytě vládlo ticho, jen slabé šustění závěsů ve větru připomínalo, že někdo kdysi otevřel okno. Na stole ležela kytice čerstvých květin, na pohovce složený dětský svetr a vedle něj obálka s jeho jménem.

Roztrhl ji a četl:

„Děkujeme za vaši dobrotu. Váš domov pro nás nebyl jen střechou nad hlavou, ale i důkazem, že na světě existují lidé, kteří umějí podat ruku cizím. Nikdy na vás nezapomeneme.“

Muž stál uprostřed svého bytu, obklopen drobnými stopami cizích životů, a cítil, že právě tento okamžik mu změnil pohled na svět. To, co začalo jako náhodné setkání v dešti, se stalo příběhem lidskosti, který by nevyměnil za žádný zmeškaný let.