Světlana byla vždy hrdá na svého jediného syna Igora. Šestnáctiletý chlapec byl tichý, nenápadný a ve škole nezlobil. Neměl mnoho přátel, ale to jeho matce nevadilo – hlavní bylo, že se nedostal do špatné společnosti. V posledních měsících si však všímala zvláštní změny v jeho chování. Igor trávil každý volný okamžik na zahradě, kde stále dokola přehraboval hlínu a pracoval na jednom jediném záhonu.
Zpočátku se jí to zdálo roztomilé a dojímavé. Když se jednou zeptala, co tam dělá, chlapec jen zamumlal:
– Chci pěstovat květiny.
Světlana se tehdy usmála. Považovala to za znak dospělosti, za něco, co je mnohem lepší, než kdyby její syn trávil čas na ulici s pochybnou partou. Dokonce mu koupila semena petúnií a měsíčků, ale Igor o ně neprojevil sebemenší zájem. Každý den jen obracel zeminu na tom samém místě, někdy hned po škole, jindy pozdě večer.
Začínalo ji to znepokojovat. Přestože byla dojatá jeho vytrvalostí, vnímala, že Igor zanedbává domácí úkoly a tráví celé hodiny venku, ponořený do jakéhosi tajemného rituálu. Čím déle to trvalo, tím silněji cítila, že její syn cosi skrývá.
Jednoho večera se událo něco, co vše změnilo. Jejich soused Viktor venčil svého velkého dobrmana Rexe. Pes byl obvykle klidný a poslušný, ale jakmile prošli kolem Světlaniny zahrady, znenadání ztuhl a s vrčením se vrhl k záhonu. Viktor sotva udržel vodítko. Rex štěkal, hrabal a neúprosně drápal zeminu, jako by cítil něco, co lidem zůstávalo skryto.
– Okamžitě ho zastavte! – vykřikla Světlana, která vyběhla z domu. – Můj syn tady pěstuje květiny!
Ale pes se nedal uklidnit. Hlína létala na všechny strany a záhy se pod jeho tlapami začalo cosi rýsovat. Nejprve kovový záblesk, pak se pomalu vyjevoval tvar staré rezavé schránky. Viktor nakonec odtáhl psa, ale tajemství už bylo na světě.
Světlana s třesoucíma se rukama klekla k záhonu a opatrně krabici vyprostila. Když ji otevřela, zalapal po dechu. Uvnitř nebyla žádná semena ani zahradní náčiní, ale zažloutlé fotografie, dopisy a drobné předměty, patřící neznámému muži. Na všech snímcích se objevovala stejná tvář – mladík jménem Alexej, jak ukazovaly dopisy.
– Co to má znamenat? – zašeptala nevěřícně.
Večer si sedla s Igorem a požadovala vysvětlení. Chlapec dlouho mlčel, než konečně přiznal pravdu. Schránku našel náhodou už před několika měsíci, když se na zahradě nudil. Od té chvíle ho posedla touha zjistit, kdo byl Alexej a proč byla jeho památka zakopaná právě zde. Matce nic neřekl, protože se bál, že by mu zakázala pátrat.
Světlana nejprve cítila hněv, že jí syn tak dlouho lhal, ale když znovu prohlížela fotografie, sevřel ji zvláštní pocit. Na jedné z nich poznala ulici, kde sama kdysi vyrůstala. Bylo to v městě, odkud se její rodina před lety odstěhovala.
Mohl mít Alexej něco společného s její vlastní minulostí?
Od té chvíle už nebyl tento příběh jen Igorovým tajemstvím. Matka i syn se rozhodli společně hledat odpovědi. Bylo jasné, že nález je zavede k odhalení rodinné historie, o níž dosud neměli tušení. Pes, který měl být jen všedním sousedovým společníkem, nečekaně otevřel cestu k záhadě, která mohla změnit jejich životy.
Zahrada, kterou Světlana považovala za neškodné místo synova zájmu, se stala symbolem minulosti a klíčem k odhalení pravdy. A i když bylo mnoho otázek stále nezodpovězených, věděla, že nic z toho nebyla náhoda.