Seznámili jsme se na internetové seznamce. Vypadal jako sen: inteligentní, galantní, psal krásně a dokázal lichotit slovy tak, že jsem se cítila zvláštní. Naše rozhovory trvaly celé hodiny. V noci jsem se přistihla, že znovu a znovu čtu jeho zprávy, a pokaždé jsem se přitom usmívala. Dával mi pocit, že jsem potřebná, že jsem důležitá. Už dlouho jsem nezažila takové okouzlení.

Když mě pozval na schůzku, ani na okamžik jsem neváhala. Říkala jsem si: Tohle může být začátek něčeho velkého. Srdce mi bušilo, když jsem si vybírala oblečení. Hodiny jsem stála před zrcadlem, zkoušela různé šaty, až jsem nakonec sáhla po svých nejoblíbenějších. Udělala jsem si účes, nalíčila se a doufala, že na něj zapůsobím.

Do restaurace jsem vstoupila s úsměvem a s nadějí. Byla jsem nervózní, ale zároveň plná očekávání. Jenže jakmile jsem ho uviděla u stolu, celá ta kouzelná bublina praskla. Nepřivítal mě radostně. Jeho oči se na mě upřely s chladným, pohrdavým pohledem, který mě doslova zmrazil. V tu chvíli jsem pochopila, že něco není v pořádku.

Přistoupila jsem blíž. Snažila jsem se působit sebejistě, i když se mi třásly ruce. On se ale ani nesnažil maskovat své opovržení. „Co to máš na sobě?“ pronesl s úšklebkem, zatímco si mě prohlížel od hlavy k patě. „Čouhá ti bok, vidět břicho. Nepřipadá ti to nechutné?“

Zůstala jsem stát, neschopná odpovědět. Cítila jsem, jak se mi hroutí svět. „Mám na sobě to nejlepší, co mám,“ špitla jsem nakonec.

On se hlasitě rozesmál, tak, aby to všichni slyšeli. „Tohle je tvoje nejlepší? Bože, bojím se představit si, jak vypadáš v tom horším.“ Všichni hosté se otočili, cítila jsem jejich pohledy, jejich šepot. Chtěla jsem se propadnout pod zem.

„Proč jsi mi vlastně psala?“ pokračoval, stále hlasitěji a hruběji. „Myslíš, že lidi jako já chodí s někým, jako jsi ty? Platit za tebe rozhodně nebudu. Stačí, že tě vidím, a už toho lituju.“

Každé jeho slovo bylo jako rána. Přede mnou už neseděl ten laskavý, pozorný muž z našich rozhovorů. Místo něj tam byl cizinec – krutý, bezcitný a plný pohrdání.

„Miláčku, chybíš mi, chci tě vidět,“ začal mě zesměšňovat odporným hlasem. „A kvůli tomu ses chtěla sejít? Abych se podíval na tvou ubohou tvář? Je mi z tebe špatně.“

V tu chvíli se ve mně cosi zlomilo. Slzy, které jsem dosud zadržovala, se proměnily v hněv. Najednou jsem cítila, že už nebudu jeho obětí. On chtěl, aby se mi smáli, aby mě ponížil. Ale já se rozhodla, že se to obrátí proti němu.

Pomalu jsem se zvedla od stolu. Celá restaurace byla v napjatém tichu. Všichni čekali, že uteču se slzami v očích. Místo toho jsem se usmála. „Víš co?“ řekla jsem nahlas, aby to slyšeli i ostatní hosté. „Děkuju ti. Díky tobě jsem pochopila, jaký opravdu jsi. Muž, který má jen velká slova na internetu, ale v reálném životě je ubohý, nejistý a krutý. A víš proč? Protože opravdu silní lidé druhé neshazují, jen slabí to dělají.“

Zrudl, začal koktat, ale já pokračovala: „Tihle lidé kolem nás teď vidí, kdo z nás dvou je skutečně trapný. A není to žena, která se snažila vypadat hezky pro muže, do kterého věřila. Je to ten muž, který se bojí, že jeho hodnota nestačí, a tak ponižuje druhé.“

Restaurace ztichla – a pak se od vedlejšího stolu ozval potlesk. Někdo se přidal, další taky. Lidé tleskali, zatímco on seděl s rudým obličejem a nenacházel slova.

Vzala jsem kabelku, naposledy se na něj podívala a klidným hlasem dodala: „Tohle rande končí. A věř mi, budeš si ho pamatovat do konce života.“

Odešla jsem. Venku se mi rozbušilo srdce ještě víc než předtím. Ne proto, že bych byla zamilovaná – ale protože jsem cítila, že jsem poprvé za dlouhou dobu opravdu ochránila sama sebe.

A on? Zůstal sedět mezi lidmi, kteří ho už nikdy nebudou vnímat jako okouzlujícího gentlemana z internetu. V ten večer se všichni stali svědky toho, že jeho krutost neponížila mě, ale jeho samotného.