Starý muž ležel na vrzající posteli, jeho dech byl slabý a přerývaný. Tvrdil, že už dávno neviděl světlo dne – oči ho zradily, ale paměť mu stále uchovávala živé obrazy minulosti. V posledních týdnech téměř neotevíral ústa. Jen někdy požádal o sklenici vody nebo o to, aby mu jeho vnučka četla nahlas.

Jednoho večera si ji zavolal tichým hlasem:
„Drahá, přines mi tu knihu ze skříně, na horní polici. V mládí jsem ji četl nesčetněkrát. Chci ještě jednou slyšet její hlas, než přijde můj čas.“

Dívka, sotva desetiletá, poslušně sáhla po zaprášeném svazku s vybledlou obálkou. Byla to stará, těžká kniha, která voněla časem a vzpomínkami. Opatrně ji otevřela a posadila se k dědečkovi na postel. On zavřel oči, lehce se usmál a zašeptal:
„Začni číst, má milovaná.“

Dívka se začetla do prvních řádků. Písmena byla drobná, papír zažloutlý, ale slova stále nesla kouzlo dávných příběhů. Pak se ale něco stalo – při otáčení stránky ucítila pod prsty něco tvrdšího, než byl papír. Mezi listy bylo cosi ukryto. Vytáhla z knihy zažloutlý kousek papíru, složený do malého čtverečku.

„Dědo… co to je?“ zeptala se rozechvěle.

Stařec otevřel své zakalené oči a v jeho tváři se zračilo překvapení. „Přečti to nahlas,“ požádal.

Dívka rozložila křehký papír, který se téměř drolil mezi jejími prsty. Bylo na něm ručně psané písmo, trochu vybledlé, ale stále čitelné. Bylo to milostné vyznání. Psala ho dívka jménem Anna – něžná slova, která hovořila o lásce, slibech a o touze čekat na muže, i kdyby to trvalo věčnost.

„Můj milý, jestli tuto zprávu někdy znovu najdeš, věz, že jsem tě nikdy nepřestala milovat…“ stálo na papíře.

Vnučka se zarazila a podívala na dědečka. „Kdo je Anna?“ zeptala se šeptem.

Na tváři starého muže se objevil úsměv, jaký u něj dlouho neviděla. Slzy mu stékaly po vráskách, zatímco zašeptal: „Byla to dívka mého mládí. Moje první a největší láska. Schoval jsem ten dopis do knihy, když jsem musel odejít na vojnu. A nikdy jsem ho už nenašel. Myslel jsem, že se ztratil navždy.“

V pokoji zavládlo ticho, přerušované jen tikotem starých hodin. Dívka seděla vedle dědečka a cítila, jak se jí svírá hrdlo. Bylo to, jako by se najednou dotkla kousku minulosti, která ožila mezi zažloutlými stránkami knihy.

Dědeček vzal její ruku do své a zašeptal: „Pamatuj, drahá, život je plný věcí, které se ztrácí, ale láska… ta nikdy nezmizí. Jen někdy čeká na to, aby ji někdo znovu objevil.“

Ten večer už vnučka nečetla dál. Oba seděli v tichu, ona držela dopis a on držel její ruku. Byla to chvíle, která spojila minulost a přítomnost – a navždy zůstala v její paměti.