Uplynulo půl roku od chvíle, kdy muž ztratil svou manželku. Bylo to šest měsíců prázdnoty, v nichž se každý den stal pouhou kopií toho předchozího. Každé ráno se probouzel do bytu, který mu ji připomínal na každém kroku. V kuchyni stála její oblíbená šálek, v předsíni na věšáku visel šál, který naposledy měla na sobě během podzimní procházky, a v ložnici se stále vznášel slabý závoj parfému, který kdysi používala.
Jeho život ztratil smysl, přesto si vytvořil rituál, který mu dával alespoň kapku útěchy. Každou neděli zamířil na hřbitov. Vždy nesl čerstvé rudé růže – květiny, které jeho žena milovala. Pečlivě je položil na náhrobek a pak dlouhé minuty, někdy celé hodiny seděl u hrobu, tiše k ní promlouval, jako by byla stále na dosah.
Jednoho dne si však všiml něčeho znepokojivého. Květiny, které přinesl, začaly mizet. Neuvadly, nezničilo je počasí, nezůstaly po nich ani zbytky. Prostě zmizely. Tři týdny po sobě našel hrob prázdný. Tato záhada ho začala trápit a nakonec se obrátil na správce hřbitova, starého muže, který tam pracoval celé roky.
„Nevšiml jste si, že by někdo odnášel květiny z tohoto hrobu?“ zeptal se. Správce jen pokrčil rameny. „Já nic neviděl. A není to moje starost. Jestli chcete vědět pravdu, musíte to zjistit sám.“
Rozladěný muž se tedy rozhodl jednat. Koupil malou kameru, kterou nenápadně umístil u pomníku. Doufal, že odhalí viníka, ať už to byl vandal, nebo jen někdo, kdo si z hřbitova udělal zahradu.
Když si doma přehrál první záznam, zpočátku se nedělo nic zvláštního. Kamera zachytila jen prázdné aleje, hrobky a stromy, které se mírně houpaly ve větru. Hodiny plynuly monotónně, až se náhle v noci v záběru objevil člověk.
Nebyl to mladík ani zloděj s kapucí, jak by mohl čekat. Obraz ukázal drobnou, shrbenou starou ženu. Kráčela pomalu, jako by každý krok byl pro ni námahou. Když došla k hrobu, poklekla, natáhla ruce a opatrně vzala růže, které tam ležely. Netahala je hrubě, neničila je, ale něžně je přitiskla k hrudi, jako by to byl nejdražší poklad. Pak cosi šeptala, i když kamera nedokázala zachytit její slova. Nakonec vstala a pomalým krokem odešla.
Muž sledoval záznam s otevřenými ústy. Nešlo o vandalismus, ale o něco jiného – a mnohem záhadnějšího. Kdo byla ta žena a proč odnášela právě jeho květiny?
Další den se rozhodl počkat přímo na místě. Seděl opodál a sledoval cestičku. Odpoledne se objevila. Stejná žena, stejný pomalý krok. Tentokrát sebral odvahu a oslovil ji. „Proč berete květiny z hrobu mé ženy?“ zeptal se klidně, i když v hlase cítil napětí.
Staré ženě se roztřásly ruce. Oči se jí naplnily slzami. „Odpusťte,“ vydechla. „Můj muž je pohřben o několik řad dál. Celý život jsem mu nikdy nekoupila květiny, vždycky jsme šetřili. A když zemřel, neměla jsem peníze ani na malou kytici. Když jsem uviděla ty růže, byla to pro mě poslední možnost, jak mu něco dát. Vím, že to bylo špatné, ale v těch chvílích jsem cítila, že se s ním znovu mohu rozloučit.“
Muž na ni hleděl a v hrudi se mu mísila bolest s pochopením. Zpočátku chtěl být rozzlobený, ale místo toho pocítil zvláštní soucit. Oba byli vězni stejného smutku, oba hledali cestu, jak se vyrovnat se ztrátou.
Od té chvíle se něco změnilo. Každou neděli začal nosit na hřbitov dvě kytice růží – jednu pro svou manželku a druhou pro starou ženu, aby ji mohla položit na hrob svého muže. Nemluvili spolu mnoho, jen si navzájem kývli. Ale mezi dvěma cizinci vzniklo tiché pouto, které jim pomáhalo nést břímě osamělosti.
Pověst o jejich setkání se rozšířila po okolí. Lidé vyprávěli, že i z nejhlubší bolesti může vyrůst lidskost a soucit. Muž, který chtěl odhalit zloděje květin, nakonec našel v nečekané zlodějce spojence. A možná i novou naději, že i v samotě existuje možnost sdílet bolest – a proměnit ji v něhu.