Každý pátek, ať bylo horké léto nebo studený podzimní večer, usedal na stejné místo v parku v Praze. Na staré dřevěné lavičce, která se nacházela mezi dvěma lipami, měl své tiché království. V rukou téměř vždy držel bakelitovou desku, na jejímž obalu se pyšnila fotografie české rockové kapely z roku 1968. Byla trochu poškrábaná, okraje obalu potrhané, ale on se k ní choval tak, jako by to byl největší poklad světa.

Jednou jsem se ho zeptal: „Dědo, proč sem pořád nosíš tu samou desku? Vždyť ji tady přece ani nemůžeš přehrát.“

Podíval se na mě a usmál se tím zvláštním způsobem, kdy člověk ví, že v jeho očích je ukryto víc, než kolik slov stačí k vysvětlení. „Protože tato deska není jen hudba,“ odpověděl tiše. „Je to vzpomínka. A vzpomínky potřebují něco hmatatelného, aby nezmizely.“

Pak se zadíval na obal desky a prstem jemně přejel po vybledlém logu kapely. „Byl jsem skoro stejně starý jako ty, když jsem je poprvé slyšel. Bylo to na jaře, krátce před tím, než se svět změnil. Hudba tehdy byla víc než jen tóny – byla to odvaha, svoboda, touha žít jinak. A když to všechno přišlo vniveč, jedině tato deska mi připomínala, že jsme kdysi snili.“

Seděl jsem vedle něj a mlčel. Nikdy dřív jsem neviděl, že by se jeho hlas tak třásl. Najednou jsem pochopil, že ta deska není jen o písních, ale o celé době, o lidech, které znal, o láskách i zradách, o snech, které se nikdy nesplnily.

„Víš,“ pokračoval po chvíli, „když člověk zestárne, nezůstane mu mnoho. Ale vzpomínky… ty jsou to jediné, co mu nikdo nemůže vzít. Jenže bez hudby by se vytratily. Protože hudba jim dává barvu a vůni.“

Od té doby jsem dědečka doprovázel do parku častěji. Seděli jsme mlčky, poslouchali šumění stromů, občas kolem projela tramvaj a připomněla nám, že svět venku spěchá dál. Ale u té lavičky čas stál. A pokaždé, když jsem se podíval na jeho desku, zdálo se mi, že drží v rukou kus života, který se jinak dávno rozpadl v prach.

Jednoho podzimního dne, kdy listí padalo tak tiše, že se zdálo, jako by park dýchal spolu s námi, položil dědeček desku do mých rukou. „Až jednou nepřijdu, slib mi, že ji sem přineseš místo mě. Protože když hudba přežije, přežijí i vzpomínky.“

Podíval jsem se na něj a přikývl. A tehdy jsem si uvědomil, že v mých rukou není jen starý kousek plastu, ale celé jeho mládí, touhy a sny. A že povinnost udržet je při životě přechází na mě.

Od té chvíle jsem věděl, že až hudba jednou skutečně umlkne, bude to i moje vzpomínka, kterou musím chránit.