Toho večera déšť neustával. Stěrače nervózně švihaly sem a tam, ale ani tak jsem skoro nic neviděl skrz vodní záclonu. Silnice se leskla, světla aut se rozplývala na mokrém asfaltu. Měl jsem jedinou touhu: dojet co nejrychleji domů, převléknout se, dát si teplou večeři a zapomenout na chladný a vlhký svět venku.

A pak, u krajnice, se přede mnou objevil obraz, který vypadal jako z nějaké smutné pohlednice. Stála tam stará paní. Úplně promáčená, z vlasů jí kapala voda, kabát měla nasáklý deštěm. Ruce si tiskla k tělu, třásla se zimou. V ten moment jsem vůbec neváhal – instinktivně jsem zpomalil a zastavil.

Stáhl jsem okénko a oslovil ji:
– Babičko, nechcete svézt? Jste celá mokrá, nastydnete.

Žena vděčně přikývla. Když nastoupila, cítil jsem, jak je prokřehlá. Seděla mlčky na sedadle spolujezdce, občas jen tiše povzdychla. Jeli jsme asi deset kilometrů beze slova. Neptala se a já také neměl odvahu začít rozhovor. Celá situace měla v sobě cosi zneklidňujícího, ale snažil jsem se ten pocit zahnat.

Když jsme dojeli k okraji města, tiše promluvila:
– Prosím, vysaďte mě u toho malého obchodu.

Bylo to zvláštní, protože odtud to měla pěšky ještě hodně daleko kamkoliv, ale neprotestoval jsem. Zastavil jsem, kývla na rozloučenou a zmizela ve tmě ulice. Nepředstavila se, ani dlouze neděkovala – prostě odešla.

O pár dní později jsem na tu zvláštní příhodu už skoro zapomněl. Život šel dál, dny se podobaly jeden druhému. Ale přesně za týden jsem zapnul televizi – a v tu chvíli se mi převrátil svět.

Na obrazovce jsem spatřil svou vlastní tvář. Večerní zprávy vysílaly oznámení policie: „Hledáme tohoto muže. Naposledy byl viděn v deštivý večer, kdy odvezl starší ženu z okraje silnice. Pokud ho někdo pozná, ať se obrátí na orgány činné v trestním řízení.“

Ztuhl jsem. Talíř, který jsem držel v ruce, mi vypadl a roztříštil se na podlaze. Nerozuměl jsem tomu. Proč jsem v televizi? Proč mě hledá policie? Vždyť jsem jen pomohl staré paní!

Myšlenky mi vířily v hlavě. Co když se jí něco stalo? Nehoda? Zmizela? Nebo snad sama podala na mě udání? Možná někdo viděl, jak nastupuje do mého auta, a špatně si to vyložil. Anebo… co když ta žena vůbec nebyla tím, za koho se vydávala?

Začal jsem pátrat v novinách. Ukázalo se, že ta stará paní byla už před týdnem pohřešovaná. Podle rodiny trpěla Alzheimerovou chorobou, často bloudila a zapomínala, kde je. Policie ji hledala už několik dní. A já jsem byl ten poslední, kdo ji viděl. Moje auto, moje tvář – všechny stopy vedly ke mně.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že pokud sám nepůjdu na policii, budou mě považovat za viníka. Všechno hrálo proti mně.

Tu noc jsem oka nezamhouřil. V hlavě se mi znovu a znovu odehrával ten večer: její vděčný úsměv, když nastoupila, její prosba vysadit u obchodu. Nevypadala zoufale, ani jako by jí hrozilo nebezpečí. Ale co se stalo potom? Kde je teď? A proč jsem od začátku cítil, že na celé věci něco nesedí?

Můj příběh se rychle začal šířit na internetu. Lidé spekulovali: jsem oběť nešťastné náhody, nebo pachatel, který skrývá pravdu? Někteří mě líčili jako hrdinu, jiní byli přesvědčeni, že mám se zmizením té ženy něco společného.

Jedno je jisté: stačí jediný večer, jedno obyčejné rozhodnutí, aby se celý život obrátil naruby. A dnes už vím, že dobrý úmysl nevede vždy k pokojnému konci – někdy je to právě on, kdo rozpoutá největší bouři.