Život se může změnit během jediné chvíle. Přesně to se stalo Anně, která ve svých 56 letech obdržela zprávu, o jaké nikdy ani nesnila: byla těhotná. Ve vteřině se jí zhroutil svět, aby se znovu zrodil s novou nadějí, po níž toužila celý svůj dospělý život.
Anna vždy snila o dítěti. V mládí se opakovaně pokoušela otěhotnět, navštěvovala lékaře, podstupovala různé léčby, ale pokaždé slyšela stejnou odpověď: neplodnost. Čas plynul, naděje pomalu vyhasínala a rodina i přátelé ji povzbuzovali, aby se smířila se svým osudem. V jejím srdci však přetrvávalo nevyslovené přání: jednou, možná, se přece stane matkou.
Když těhotenský test ukázal dvě jasné čárky, nevěřila vlastním očím. Koupila si další, pak ještě jeden – všechny potvrdily totéž. Lékaři diagnózu stvrdili: opravdu čeká dítě. Se slzami v očích šeptala: „To je zázrak.“
Devět měsíců, které se mnohým zdají dlouhé, jí uteklo jako voda. Blízcí se o ni báli, protože věděli, že těhotenství v takovém věku je velmi riskantní. Ona však všechny obavy smetla ze stolu. Měla pocit, že se jí konečně splní to, o co byla celý život ochuzena. Každý večer si hladila břicho, povídala si s nenarozeným dítětem a v duchu hledala jména pro vysněnou dceru.
Když přišel den porodu, Anna s klidem a očekáváním vstoupila do nemocnice. S úsměvem se obrátila k lékaři: „Pane doktore, myslím, že nadešel můj čas.“
Mladý lékař se na ni podíval zvláštním pohledem. Vyšetřil ji, a pak se mu stáhly rysy. Zbledl a okamžitě přivolal kolegy. V místnosti se shromáždilo několik odborníků, kteří tiše diskutovali a vážně si vyměňovali pohledy. Anna začala být nervózní: „Je něco v nepořádku s mým dítětem?“
Nakonec promluvil starší lékař: „Paní, musíme se omluvit, ale to, co nosíte, není dítě.“
V místnosti zavládlo ticho. Anna nechápala, co tím myslí. Vždyť devět měsíců cítila pohyby, její břicho rostlo, všechny příznaky odpovídaly těhotenství. Pravda byla drtivá: jednalo se o vzácný stav zvaný „pseudogravidita“ neboli falešné těhotenství.
Tento jev je mimořádně vzácný, zvláště v jejím věku. Tělo v důsledku hormonálních změn a psychických faktorů začne vykazovat stejné příznaky jako u skutečného těhotenství. Břicho se zvětší, menstruace se zastaví, prsa jsou citlivá a někdy se objevuje i pocit pohybů plodu. Ultrazvuk však neúprosně ukázal, že v děloze se žádný plod nevyvíjí.
Anna se zhroutila. V jediném okamžiku se jí rozplynuly všechny sny i naděje. Lékaři jí se soucitem vysvětlili situaci a nabídli psychologickou podporu, protože věděli, jak těžký úder takový šok znamená.
Tím ale příběh nekončí. Ačkoliv se Anně nesplnilo celoživotní přání, její příběh se rychle rozšířil médii i sociálními sítěmi. Lidé byli šokováni: žena, která devět měsíců věřila, že se stane matkou, zjistila v den porodu, že vše byla jen iluze.
Mnozí jí vyjadřovali soucit, jiní obdivovali její sílu, že dokázala tak dlouho věřit ve vlastní zázrak. Sama Anna později prohlásila: „Bylo to největší zklamání mého života, ale přesto jsem vděčná, že jsem mohla poznat, jaké to je být těhotná – i kdyby jen duší.“
Podle lékařů je její případ důkazem toho, jak pevně jsou propojeny lidská psychika a tělo. Někdy může víra proměnit touhy v něco, co se zdá skutečné – i když je to biologicky nemožné.
Annin příběh tak není jen o vzácném lékařském fenoménu, ale i o tom, kam až nás může dovést naděje. Ačkoliv nakonec nemocničním pokojem nezazněl pláč novorozeněte, ale ticho, stal se její život symbolem: nikdy nepodceňovat sílu lidské víry.