Náš syn si byl jistý, že se nás zbavil. Jenže netušil, že jsme stále naživu a že jsme slyšeli každé jeho slovo.
„Roberte, co budeme dělat?“ zašeptala jsem, jakmile zvuk motoru úplně zmizel.
Manžel se pokusil pohnout, ale bolestí sykl. Jedno rameno měl zřejmě vykloubené a já cítila ostrou bolest v levé noze. Přesto se na mě podíval s nečekaným klidem.
„Nejdřív se musíme dostat odtud. Potom zavoláme policii.“
„Policii? Ale Daniel je náš syn…“
Robert mě přerušil.
„Margaret, právě se nás pokusil zabít. A jeho žena mu pomáhala. Jestli ho teď budeme chránit, možná už příště žádnou šanci nedostaneme.“
Měla jsem pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků. Člověk dokáže přijmout mnoho věcí, ale jen těžko si připouští, že jeho vlastní dítě je schopné naplánovat jeho smrt kvůli penězům.
Robert vytáhl z kapsy telefon. Displej byl prasklý, ale zařízení stále fungovalo. Signál byl slabý, a tak jsme se několikrát pokusili dovolat na tísňovou linku. Nakonec se spojení podařilo.
Operátorovi jsme vysvětlili, kde se nacházíme, a požádali o pomoc. Záchranáři a hasiči dorazili přibližně za čtyřicet minut. Když nás vytáhli na bezpečné místo, jeden ze záchranářů nevěřil vlastním očím.
„Měli jste neuvěřitelné štěstí. Ještě chvíli a mohlo to dopadnout úplně jinak.“
Odvezli nás do nemocnice. Robert měl zlomeninu klíční kosti a několik pohmožděnin, já zlomenou nohu a otřes mozku. Lékaři nám oznámili, že budeme potřebovat několik týdnů na zotavení.
Policie nás vyslechla ještě tentýž večer.
Vyprávěli jsme všechno. Popsali jsme, jak nás Daniel s Victorií přivedli k okraji útesu, jak nás shodili i co jsme slyšeli poté, když si mysleli, že jsme mrtví.
„Máte nějaký důkaz?“ zeptal se vyšetřovatel.
Robert chvíli mlčel.
„Přímý záznam nemáme. Ale přesně víme, co řekli. A také víme, že náš syn očekává dědictví.“
Policisté nám vysvětlili, že budou muset všechno prověřit. Zajistí místo události, vyslechnou svědky a pokusí se získat další důkazy. Zároveň nám doporučili, abychom Daniela ani jeho manželku sami nekontaktovali.
Následující ráno jsem se probudila s jedinou myšlenkou: Daniel si pravděpodobně užívá představu, že se stal dědicem našeho majetku.
A skutečně.
Kolem poledne zavolal Robertovi.
„Tati, kde jste? Volám vám už od včerejška! S Victorií jsme vás po výletě nemohli najít.“
Robert zapnul hlasitý odposlech a podíval se na mě. Policie nám předtím doporučila komunikaci s podezřelými uchovat.
„Jsme v nemocnici,“ odpověděl klidně.
Na druhém konci nastalo ticho.
„V nemocnici? Co se stalo?“
„Spadli jsme z útesu.“
Daniel se okamžitě začal vyptávat, jak se nám podařilo přežít. Snažil se znít překvapeně, ale jeho hlas se změnil. Byl nervózní.

„To je strašné! Přijedeme za vámi!“
„To nebude nutné,“ odpověděl Robert. „Policie už o všem ví.“
V tu chvíli Daniel zavěsil.
O několik minut později přišla zpráva od Victorie. Psala, že je jí líto, co se stalo, a že nám přeje brzké uzdravení. Její slova působila téměř dokonale, ale já už v nich nedokázala vidět nic než přetvářku.
Tehdy jsme se rozhodli, že jim nedáme další příležitost ublížit nám.
Nechtěli jsme se mstít stejným způsobem. Chtěli jsme, aby se za své jednání zodpovídali.
Robert proto požádal našeho právníka, aby okamžitě prověřil veškeré majetkové dokumenty. Ukázalo se, že Daniel už několik měsíců připravoval prodej našeho domu. Dokonce kontaktoval realitního makléře a zjišťoval, jak rychle by mohl získat peníze z prodeje.
Ještě horší bylo zjištění, že se pokusil získat kopie našich bankovních dokumentů a informoval se o možnostech nakládání s naším majetkem po smrti.
Právník nám doporučil změnit závěť, zabezpečit účty a odvolat všechna případná oprávnění, která jsme synovi v minulosti udělili. Vše jsme provedli podle jeho pokynů a s příslušnými právními náležitostmi.
O několik dní později nás navštívil policejní vyšetřovatel.
„Máme nové informace,“ oznámil.
Ukázalo se, že policie získala záznam z bezpečnostní kamery u parkoviště poblíž turistického místa. Na záznamu bylo vidět, jak Daniel a Victoria přijíždějí společně s námi a později odjíždějí bez nás. Vyšetřovatelé také získali další důkazy, které podporovaly naše svědectví.
Daniel byl předvolán k výslechu. Nejprve všechno popíral a tvrdil, že jsme se k okraji útesu vydali sami. Když se však vyšetřovatelé začali ptát na rozpory v jeho výpovědi a na rozhovor o dědictví, začal být nervózní.
Victoria se mezitím pokusila tvrdit, že o žádném plánu nevěděla. Jenže její výpověď se neshodovala s dalšími zjištěnými skutečnostmi.
O několik týdnů později policie oba zadržela kvůli podezření z pokusu o vraždu a dalším souvisejícím činům. Jejich vina měla být prokázána v soudním řízení, ale my už jsme věděli, že se před námi nemohou jednoduše schovat.
Nejtěžší okamžik přišel, když jsem Daniela po dlouhé době znovu uviděla.
Seděl naproti nám v soudní síni. Už