Můj příběh se začal psát znovu v 54 letech. Mnozí si myslí, že v tomto věku už člověka nemůže nic překvapit, zvlášť ne v lásce. Mého manžela jsem ztratila před více než deseti lety – odešel kvůli mladší ženě. Tehdy jsem měla pocit, že všechno skončilo – manželství, ženskost i víra v budoucnost. Dlouhé roky jsem kolem sebe stavěla zdi a nikoho k sobě nepustila. Přítelkyně nad tím mávly rukou: „Ty už randit nebudeš.“

Ale v hloubi duše jsem věděla, že nechci zestárnout sama. Toužila jsem, aby se na mě někdo znovu podíval s touhou v očích, abych se mohla cítit jako žena. A právě tehdy, když jsem to čekala nejméně, objevil se on.

Nebyl to cizí člověk – byl to můj soused. Často jsme se potkávali v parku, když jsem venčila psa. Vždycky se usmál, byl zdvořilý a lehce navázal rozhovor. Postupně se naše hovory prodlužovaly a já cítila, že si k sobě nacházíme cestu.

Jednoho dne se mě zeptal: „Nechtěla byste jít se mnou na večeři?“
Srdce mi poskočilo. Takovou pozvánku jsem dlouho neslyšela, a přestože jsem se bála, souhlasila jsem. Rozhodla jsem se, že večeře proběhne u mě doma.

Připravovala jsem se celé dny. Nakoupila jsem čerstvé květiny, nové svícny a pečlivě sestavila menu. Tlumené světlo, dobré víno, tichá hudba – chtěla jsem, aby vše bylo dokonalé. Přítelkyně se mi vysmívaly: „Blázníš, že kvůli muži děláš takové divadlo?“ Ale já doufala, že tohle může být nový začátek mého života.

Když přišel den schůzky, byla jsem plná napětí. Ručičky hodin se blížily k osmé a srdce mi bušilo čím dál silněji. Přesně ve 20:00 se ozvalo tiché, ale rozhodné zaklepání na dveře. Upravila jsem si šaty, zhluboka se nadechla a šla otevřít.

Otevřela jsem… a v tu chvíli jsem ztuhla. Nebyl to on.
Na prahu stála žena – mladá, elegantní, s chladným a téměř vyzývavým pohledem. V ruce svírala obálku. „Dobrý večer,“ řekla stroze a dodala: „Potřebuji vědět, jestli vy jste ta, se kterou se má dnes večer setkat Petr.“

Zůstala jsem jako opařená. To jméno – Petr, můj soused – mi projelo hlavou jako blesk. Nikdy se nezmínil, že by měl partnerku. Žena mi podala obálku, aniž by čekala na odpověď, otočila se a odešla.

Třesoucíma rukama jsem ji otevřela. Dopis byl krátký, ale každé slovo mi připadalo jako kámen na hrudi:
„Nedůvěřujte mu. Není tím, za koho se vydává.“

Stála jsem v otevřených dveřích, s papírem v rukou, když se znovu ozvalo zaklepání. Tentokrát to byl on – Petr. Držel kytici a usmíval se. „Doufám, že jsem nepřišel pozdě,“ řekl. Srdce se mi sevřelo. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet.

Svíčky už hořely, stůl byl prostřený. Pozvala jsem ho dovnitř, ale uvnitř mě hlodala pochybnost. Kdo byla ta žena? Jeho manželka? Bývalá partnerka? Nebo někdo, kdo mě chtěl jen varovat?

Večer proběhl zdánlivě normálně. Smáli jsme se, povídali si, ale v mé hlavě stále dokola zněla ta věta: „Nedůvěřujte mu.“

Od té doby na ten okamžik často myslím. Co by se stalo, kdybych dveře neotevřela? Nebo kdybych dopis nikdy nepřečetla? Jedno je jisté: v ten večer se všechno změnilo.