V královském paláci panovalo od časného rána neobyčejné vzrušení. Mladý princ Alexandr se rozhodl, že nastal čas najít si nevěstu. Pozval proto do svého království desítky krásných a bohatých žen z různých koutů země. Přijely princezny, dcery vévodů i dědičky významných šlechtických rodů. Každá z nich doufala, že právě ona získá princovo srdce a usedne jednou po jeho boku na královský trůn.
Alexandr však měl připravenou podmínku, kterou nikdo nečekal.
Uprostřed obrovského sálu nechal postavit dvě vysoké podpěry a na ně umístit dlouhý dřevěný trám. Byl tak úzký, že se na něj sotva vešlo chodidlo dospělého člověka. Pod konstrukcí byly rozloženy silné měkké žíněnky, aby se žádné z účastnic při pádu nic nestalo.
Když se všichni hosté shromáždili, princ povstal ze svého trůnu a oznámil:
„Rozhodl jsem se, že se ožením pouze se ženou, která dokáže přejít po tomto trámu z jednoho konce na druhý. Bez cizí pomoci, bez držení a bez pádu. Chci vedle sebe ženu, která se nezalekne překážek a dokáže zachovat klid i ve chvíli, kdy se jí ostatní smějí.“
V sále to okamžitě zašumělo.
Některé ženy se na sebe nejistě podívaly, jiné se nervózně zasmály. Většina z nich přijela v nádherných šatech a na vysokých podpatcích. O podobné zkoušce neměly ani tušení.
Jako první se přihlásila dcera bohatého vévody. Byla přesvědčená, že tak jednoduchý úkol nemůže být problém. Vystoupila na trám, narovnala záda a udělala první krok.
Jenže už při druhém kroku jí vysoký podpatek sklouzl ze dřeva. Žena rozhodila rukama, vykřikla a spadla přímo na měkkou žíněnku.
Její nádherné šaty se rozprostřely kolem ní a složitý účes se úplně rozpadl. Několik hostů se začalo smát a další se k nim okamžitě přidali.
Druhá soutěžící se rozhodla postupovat opatrněji. Přidržovala si dlouhou sukni a pomalu přenášela váhu z jedné nohy na druhou. Když už měla pocit, že se jí podařilo získat rovnováhu, lem šatů se jí zachytil o botu. Následoval prudký pohyb, ztráta rovnováhy a další pád.
Třetí žena se dostala téměř do poloviny. Potom se však podívala dolů, uvědomila si, jak vysoko nad zemí stojí, a dostala strach. Začala mávat rukama, snažila se zachytit rovnováhu, ale nakonec skončila na žíněnce stejně jako její předchůdkyně.
S každým dalším neúspěchem se smích hostů stupňoval. Někteří dvořané si dokonce začali mezi sebou sázet, kolik kroků zvládne následující účastnice.
Čas ubíhal a žádná z krásných žen nedokázala překonat celou vzdálenost.
Nakonec přišla řada na princeznu Isabellu, dceru jednoho z nejbohatších panovníků sousedního království.

Byla považována za nejkrásnější ženu mezi všemi přítomnými. Měla dlouhé upravené vlasy, jemné rysy a na sobě nádherné vínové šaty zdobené zlatou výšivkou a drahými kameny. Na hlavě jí zářila diamantová čelenka, která přitahovala pozornost všech hostů.
Za ní kráčela její mladá služebná Emma.
Na rozdíl od své paní měla na sobě obyčejné, staré hnědé šaty. Její boty byly opotřebované a ruce měla poznamenané každodenní prací.
Když Isabella spatřila dřevěný trám, pohrdavě se ušklíbla.
„Výsosti, snad neočekáváte, že se budu účastnit takové směšné zkoušky?“ zeptala se prince.
Alexandr se na ni klidně podíval.
„Pravidla jsou stejná pro všechny ženy v tomto sále.“
„Jsem princezna! Nemám v úmyslu dělat ze sebe před všemi šaška. Co když spadnu? Mám si snad před celým královstvím zničit šaty?“
Princ neodpověděl. Pouze čekal, co udělá.
Isabella se náhle otočila ke své služebné a na tváři se jí objevil škodolibý úsměv.
„Ať to zkusí Emma!“
V sále se rozhostilo ticho.
„Prosím?“ zašeptala mladá dívka.
„Slyšela jsi mě. Půjdeš místo mě. Jestli spadneš, alespoň se všichni pobaví. Ty stejně nemáš žádnou pověst, kterou bys mohla ztratit.“
Někteří hosté se začali smát. Jiní si zakrývali ústa, aby nebylo příliš vidět jejich pobavení.
Emma zbledla.
„Paní, prosím… Nikdy jsem nic podobného nedělala. Bojím se, že spadnu.“
„Přestaň se vymlouvat! Jsem tvoje paní a přikazuji ti, abys tam vylezla!“
Emma sklopila oči. Celé roky byla zvyklá poslouchat rozkazy a nikdy si nedovolila své paní odporovat. Pomalu tedy vykročila směrem k dřevěné konstrukci.
Hosté se už připravovali na další zábavný pád.
Někteří si dokonce šeptali, že dívka ve starých šatech určitě nevydrží ani první krok.
Alexandr však Emmu pozorně sledoval. Všiml si, že na rozdíl od ostatních žen nepůsobí arogantně. Nebyla ověšená drahými šperky, nesnažila se na nikoho zapůsobit a ani se nepokoušela předstírat sebevědomí.
Vypadala vyděšeně, ale přesto pokračovala.
Když dorazila k začátku trámu, na okamžik se zastavila. Podívala se na úzké dřevo, potom na vysoké podpěry a nakonec zavřela oči.
V sále se ozval další výbuch smíchu.
„Tak pojď, děvče! Ukaž nám, co umíš!“ vykřikl jeden z hostů.
Emma nereagovala.
Pomalu si sundala staré boty, položila je vedle konstrukce a bos